Otázka morálky je v každém dramatu
Přečtěte si rozhovor s režisérem Žebrácké opery Davidem Radokem pro časopis Moderní divadlo.
Přečtěte si rozhovor s režisérem Žebrácké opery Davidem Radokem pro časopis Moderní divadlo.
Jste především operní režisér, čím vás musí oslovit činoherní text, abyste měl chuť ho režírovat?
Pokud mohu, vybírám si témata, jak v činohře, tak v opeře, která se mě v dané fázi mého života dotýkají. To, že jsem se zabýval víc operou, je víceméně náhoda, protože jsem u opery začal, a vždycky jsem měl rád hudbu. Hudbu doplněnou textem, který mě zajímal, jsem vždy považoval za jakési umocněné divadlo, je to podobný rozdíl jako mezi poezií a prózou. Operní produkce se vždy rozhodují s velkým předstihem, u činohry jsou termíny kratší. V době, kdy jsem hodně pracoval, jsem měl kalendář v opeře plný na několik let dopředu. Činohru jsem občas režíroval už od počátku 80. let ve Švédsku, například Bulgakovova Moliéra nebo Euripidovy Trójanky. V emigraci jsem se z počátku vypořádával s tématem moci v protikladu s bezmocí jednotlivce. Postupně jsem se dostával k dalším tématům.
Václav Havel vysvětluje v dopise o Žebrácké opeře vašemu otci, že mu nikdy nešlo o divadlo v tzv. kulturním provozu, ale o apelativní divadlo – termín Jana Grossmana, se kterým tehdy pracoval v Divadle Na zábradlí. V čem je Žebranda, jak ji Havel nazýval, apelativní dnes po padesáti letech od napsání?
Apelativní je každá hra, která dobře a pravdivě popisuje základní lidské vlastnosti a lidské chování. Žebrácká opera byla apelativní, když ji v 18. století napsal John Gay. V době normalizace, v roce 1972, kdy Havel hru adaptoval, velmi přesně vystihovala morální devastaci, kde si mnoho lidí šikovně ospravedlňovalo svoje amorální chování. Otázka morálky je vlastně v každém dramatu, ale u Havla je morální dilema páteří her.
Co divákovi prostřednictvím hry chcete říct dnes?
Havel převrací význam pojmů lež, pravda, morálka, amoralita ad absurdum, takže vznikají havlovsky absurdní situace. Staví lidské jednání do vyhrocených situací, které jsou komické, smějeme se jim, ale zároveň nám kladou trochu nepříjemné otázky o našem vlastním chování. Havel nám nastavuje zrcadlo, které si umíme nějak šikovně přetočit a s výjimečnou schopností proklouznout před sebou samými.
Váš otec viděl v textu jistou opernost, hudebnost, cítíte to stejně?
Neřekl bych opernost. Žebrácká opera má vícero stavebních prvků, některé z nich jsou protichůdné. Jeden vychází z jednoduchosti commedie dell´arte, druhý se opírá o rétoriku dialektického myšlení, které se zcela předchozímu vymyká. Logika doby je relativní, přízemní chování stojí v protikladu k vybranému jazyku. Svým způsobem Žebrácká opera narušuje jednotu stylu. S tímto „nejednotným“ stylem bych rád pracoval. Některé monology mají charakter operních árií, ne ve výlevu citů, ale ve výlevu patologické logiky.
Budete vedle režie i scénografem. Není dobré mít druhé oči?
Doufám, že mezi režisérem a scénografem nenastanou nějaké dramatické rozepře… Prostor je pro mě zásadní východisko k nalezení způsobu, jak vyprávět text. Vždycky si jako první otázku kladu, v jakém prostředí, kde se bude příběh odehrávat. Realistický prostor, náznak nebo abstrakce. Zda se budou protagonisté nacházet v malém stísněném nebo velkém nekonečném prostoru. Zda je to prostor, který postavy nikdy neopustí, nebo budou přicházet a odcházet. Divák podvědomě velice pečlivě čte prostor jeviště, stejně tak jako člověk ve skutečnosti vnímá prostředí, ve kterém se nachází. Rád spolupracuji s výtvarníky, kteří se mnou mají společnou řeč, kteří inscenaci věnují stejnou myšlenkovou energii, se kterými se navzájem můžeme korigovat a kriticky se stavět k názorům a směru práce toho druhého. V tomto případě, podobně jako v několika předešlých inscenacích, jsem se rozhodl, že si prostor navrhnu sám. Využil jsem laskavého svolení mého kamaráda Antonína Střížka použít některé detaily z jeho obrazů.
Jaký bude prostor a kostýmy? Jsme v současnosti, v 70. letech, kdy Havel hru napsal, nebo v bezčasí?
Divadlo má smysl jedině tehdy, když se odehrává tady a teď. Musí apelovat na diváka, to znamená, musí souznít s referencemi, které divák má ke svému vlastnímu okolí a životu. Abych zacitoval mou oblíbenou definici divadla Jana Grossmana: „O divadle nelze mluvit jako o něčem, co existuje, ale co se neustále rodí. Divadlo je útvar eklektický, trvale si vypůjčuje z oblastí a žánrů, které v daném okamžiku shrnují nejvíc zkušeností a nejcitlivěji souzní s inteligencí a senzibilitou své doby.“ V Žebrácké opeře se pokusím vyprávět o vlastnostech lidí, kteří jsou kolem nás, kteří nás obklopují. Myslím si, že v dnešní době, stejně jako v normalizaci, lze nalézt mnoho bezcharakterních obracečů pravdy.
Rozhovor připravily Kristina Žantovská a Lenka Dombrovská.
Jste především operní režisér, čím vás musí oslovit činoherní text, abyste měl chuť ho režírovat?
Pokud mohu, vybírám si témata, jak v činohře, tak v opeře, která se mě v dané fázi mého života dotýkají. To, že jsem se zabýval víc operou, je víceméně náhoda, protože jsem u opery začal, a vždycky jsem měl rád hudbu. Hudbu doplněnou textem, který mě zajímal, jsem vždy považoval za jakési umocněné divadlo, je to podobný rozdíl jako mezi poezií a prózou. Operní produkce se vždy rozhodují s velkým předstihem, u činohry jsou termíny kratší. V době, kdy jsem hodně pracoval, jsem měl kalendář v opeře plný na několik let dopředu. Činohru jsem občas režíroval už od počátku 80. let ve Švédsku, například Bulgakovova Moliéra nebo Euripidovy Trójanky. V emigraci jsem se z počátku vypořádával s tématem moci v protikladu s bezmocí jednotlivce. Postupně jsem se dostával k dalším tématům.
Václav Havel vysvětluje v dopise o Žebrácké opeře vašemu otci, že mu nikdy nešlo o divadlo v tzv. kulturním provozu, ale o apelativní divadlo – termín Jana Grossmana, se kterým tehdy pracoval v Divadle Na zábradlí. V čem je Žebranda, jak ji Havel nazýval, apelativní dnes po padesáti letech od napsání?
Apelativní je každá hra, která dobře a pravdivě popisuje základní lidské vlastnosti a lidské chování. Žebrácká opera byla apelativní, když ji v 18. století napsal John Gay. V době normalizace, v roce 1972, kdy Havel hru adaptoval, velmi přesně vystihovala morální devastaci, kde si mnoho lidí šikovně ospravedlňovalo svoje amorální chování. Otázka morálky je vlastně v každém dramatu, ale u Havla je morální dilema páteří her.
Co divákovi prostřednictvím hry chcete říct dnes?
Havel převrací význam pojmů lež, pravda, morálka, amoralita ad absurdum, takže vznikají havlovsky absurdní situace. Staví lidské jednání do vyhrocených situací, které jsou komické, smějeme se jim, ale zároveň nám kladou trochu nepříjemné otázky o našem vlastním chování. Havel nám nastavuje zrcadlo, které si umíme nějak šikovně přetočit a s výjimečnou schopností proklouznout před sebou samými.
Váš otec viděl v textu jistou opernost, hudebnost, cítíte to stejně?
Neřekl bych opernost. Žebrácká opera má vícero stavebních prvků, některé z nich jsou protichůdné. Jeden vychází z jednoduchosti commedie dell´arte, druhý se opírá o rétoriku dialektického myšlení, které se zcela předchozímu vymyká. Logika doby je relativní, přízemní chování stojí v protikladu k vybranému jazyku. Svým způsobem Žebrácká opera narušuje jednotu stylu. S tímto „nejednotným“ stylem bych rád pracoval. Některé monology mají charakter operních árií, ne ve výlevu citů, ale ve výlevu patologické logiky.
Budete vedle režie i scénografem. Není dobré mít druhé oči?
Doufám, že mezi režisérem a scénografem nenastanou nějaké dramatické rozepře… Prostor je pro mě zásadní východisko k nalezení způsobu, jak vyprávět text. Vždycky si jako první otázku kladu, v jakém prostředí, kde se bude příběh odehrávat. Realistický prostor, náznak nebo abstrakce. Zda se budou protagonisté nacházet v malém stísněném nebo velkém nekonečném prostoru. Zda je to prostor, který postavy nikdy neopustí, nebo budou přicházet a odcházet. Divák podvědomě velice pečlivě čte prostor jeviště, stejně tak jako člověk ve skutečnosti vnímá prostředí, ve kterém se nachází. Rád spolupracuji s výtvarníky, kteří se mnou mají společnou řeč, kteří inscenaci věnují stejnou myšlenkovou energii, se kterými se navzájem můžeme korigovat a kriticky se stavět k názorům a směru práce toho druhého. V tomto případě, podobně jako v několika předešlých inscenacích, jsem se rozhodl, že si prostor navrhnu sám. Využil jsem laskavého svolení mého kamaráda Antonína Střížka použít některé detaily z jeho obrazů.
Jaký bude prostor a kostýmy? Jsme v současnosti, v 70. letech, kdy Havel hru napsal, nebo v bezčasí?
Divadlo má smysl jedině tehdy, když se odehrává tady a teď. Musí apelovat na diváka, to znamená, musí souznít s referencemi, které divák má ke svému vlastnímu okolí a životu. Abych zacitoval mou oblíbenou definici divadla Jana Grossmana: „O divadle nelze mluvit jako o něčem, co existuje, ale co se neustále rodí. Divadlo je útvar eklektický, trvale si vypůjčuje z oblastí a žánrů, které v daném okamžiku shrnují nejvíc zkušeností a nejcitlivěji souzní s inteligencí a senzibilitou své doby.“ V Žebrácké opeře se pokusím vyprávět o vlastnostech lidí, kteří jsou kolem nás, kteří nás obklopují. Myslím si, že v dnešní době, stejně jako v normalizaci, lze nalézt mnoho bezcharakterních obracečů pravdy.
Rozhovor připravily Kristina Žantovská a Lenka Dombrovská.