Když se 27. prosince 1904 konala v Londýně premiéra pohádkové hry Petr Pan aneb Chlapec, který odmítal vyrůst, nemohl tušit její autor, James Matthew Barrie, že bude evergreenem předvánočního repertoáru i v následujícím století a že postava Petra Pana se stane literárním mýtem. Barrie, respektovaný autor řady dramat a románů, jenž roku 1913 získal titul baroneta, se tak přiřadil k spisovatelům, kteří se do dějin literatury zapsali dílem adresovaným dětem.
PETR PAN - OCHRÁNCE ZTRACENÝCH DĚTÍ, KTERÝ SÁM POTŘEBUJE BÝT CHRÁNĚN
Když se 27. prosince 1904 konala v Londýně premiéra pohádkové hry Petr Pan aneb Chlapec, který odmítal vyrůst, nemohl tušit její autor, James Matthew Barrie, že bude evergreenem předvánočního repertoáru i v následujícím století a že postava Petra Pana se stane literárním mýtem. Barrie, respektovaný autor řady dramat a románů, jenž roku 1913 získal titul baroneta, se tak přiřadil k spisovatelům, kteří se do dějin literatury zapsali dílem adresovaným dětem.
Petr Pan je v první řadě apoteózou dětství a ten, kdo neví nic o autorově životě, by se snadno mohl domnívat, že všechna ta chlapecká, pirátská, indiánská a další fantazijní dobrodružství jsou sycena idylickými vzpomínkami. Ve skutečnosti se do příběhu promítají spíše autorova traumata – citová fixace na matku, o jejíž lásku marně soupeřil se starším bratrem, který v dětství tragicky zemřel; nevelký vzrůst a chlapecké vzezření navzdory mohutnému kníru; rozpad bezdětného manželství s půvabnou herečkou Mary Ansellovou. Hravě dobrodružné pasáže z příběhu o Petru Panovi byly inspirovány přátelstvím s pěti syny manželů Daviesových, jimž se po předčasné smrti jejich rodičů stal poručníkem.
Údajně právě nejstaršímu Georgovi vyprávěl historku o týdenním kojenci, který se rozvzpomene na to, že před narozením žil jako ptáček, a ulétne neopatrné mamince otevřeným oknem. Stala se součástí románu Malý bílý ptáček (1902). Ze společného bláznivého dovádění se pak zrodila ještě druhá podoba Petra Pana – tentokrát coby dvanáctiletého chlapce, jehož domovem je Země Nezemě, v níž dohlíží na „ztraceňátka“, zachraňuje indiánskou princeznu, válčí s piráty a přizve ke svým eskapádám i další děti, které nejsou dostatečně hlídány rodiči. Pohádkově laděná hra, v níž účinkovala psí chůva a děti se vznášely ve vzduchu spolu s Petrem Panem, sklidila hned po prvním provedení na sklonku roku 1904 enormní úspěch, a to nejen u dětských diváků. Robert Baden-Powell, zakladatel skautského hnutí, se prý fascinovaně účastnil všech repríz a odkaz na Petra Pana vložil i do svého posmrtného rozloučení adresovaného skautům.
Popularita Petra Pana vedla autora k tomu, že rozpracoval epizodu o čerstvě narozeném Petrovi, který uniká zpět za svobodnou existencí mezi ptáky a víly do Kensingtonského parku. Roku 1906 vydal Barrie román Peter Pan in Kensington Gardens. Ilustracemi jej doprovodil Arthur Rackham, jenž vtisknul Petrovi podobu baculatého miminka. Petrovu dětskou nevinnost a čistotu signalizuje nahota – svou košilku rozcupuje ptáčkům na výrobu hnízd. Oblečení představuje společenskou konvenci a potažmo nutnost životního růstu, ničemu z toho nechce Petr podléhat. Je příznačné, že když uvažuje o návratu k mamince, který neustále odkládá, jsou to právě punčošky vykukující ze zásuvky v ložnici, jež ho od jeho úmyslu odradí. Petr tak bude navždy hrát v noci na svou píšťalu vílám k tanci a křižovat říčku Serpentinu na loďce z proutí, kterou mu vyrobili ptáčci. Dívenka Maimie, jíž Petr učiní nabídku k sňatku, mu bude jen dočasnou společnicí a spojnicí mezi jeho světem a tím skutečným. Jakmile odroste dětským hrám, na Petra zapomene a do jejího života se vrátí až prostřednictvím další generace dětí.
Mnohé z těchto motivů rezonovaly i ve hře o Petru Panovi, kterou Barrie rozšířil, převedl do prozaického tvaru a vydal pod názvem Peter Pan and Wendy v roce 1911.
CESTA K ČESKÉMU ČTENÁŘI
Do českého literárního kontextu vstoupil Petr Pan se zpožděním. V letech 1926 až 1927 vydala Pražská akciová tiskárna v edici Dětská četba, kterou redigovala Milena Jesenská, trojdílný román Petr Pan v překladu Jirky Malé. První díl představoval převod románu z roku 1906, do dvou následujících pak byl rozdělen román z roku 1911. Ilustrovala je Anna Engelmannová (užívající umělecký pseudonym Suska) a respektovala přitom naivně dětské vzezření, jež Petrovi přisoudil Arthur Rackham. Otázku, proč překlad nebyl reeditován, dnes již nelze spolehlivě zodpovědět. V třicátých letech se u nás hojně diskutovalo o vhodnosti pohádkové četby pro děti a řadou novátorských pohádkových děl do této debaty zasáhli mnozí respektovaní čeští autoři, takže Barrie s jeho kultem věčného dětství mohl působit v kontextu moderních pohádek s civilizačními prvky či vynalézavou nonsensovou poetikou poněkud anachronicky. Životní cesta ilustrátorky Anny Engelmannové se uzavřela v roce 1942 po deportaci do Terezína a Milena Jesenská, která se o první edici českého převodu knihy zasloužila, zemřela dva roky poté v koncentračním táboře v Ravensbrücku.
Poúnorová deformace knižního trhu s ideálem angažovaného mládí nepředstavovala vhodnou situaci pro vydání anglické knížky o umanutém chlapci, který se rozhodl nikdy nevyrůst, ovšem vysvětlení nelze hledat v paušálním odkazu na rigidnost a ideovou manipulativnost komunisty monopolizovaného vydávání dětských knih. Vždyť absurdní nonsensové příběhy Alenky v říši divů Lewise Carrolla či svérázné mudrování Medvídka Pú z pera Alana Alexandra Milnea českým dětským čtenářům byly tou dobou dopřávány v řadě reedic. Slovenským dětem se postava Petra Pana přiblížila prostřednictvím adaptace, kterou vytvořila May Byronová, a ve slovenském překladu Eleny Dzurillové ji vydalo nakladatelství Mladé letá roku 1971, kniha pak byla reeditována ještě v roce 1982.
Okna dětských pokojů českých čtenářů otevřela Petru Panovi až roku 1991 adaptace Petr Pan a Wendy z nakladatelství Kentaur v překladu Lenky Landové a s prvoplánově líbivými ilustracemi Anne Grahame Johnstoneové. Nebyl to šťastný návrat. Stručné převyprávění (navíc bez uvedení zdroje originální předlohy), jež Petruška Šustrová trefně charakterizovala jako holou kostru, „na které sem tam vlaje útržek kůže – občas kousek situace, občas pár slov dialogu nebo ojedinělý výrok“, ztratilo nejen mnoho z poetičnosti, ale především řadu významů původního díla. Teprve když se Petrových vylomenin chopil tak zkušený vypravěč jako Pavel Šrut, jehož adaptaci s ilustracemi Jiřího Běhounka publikovalo roku 1997 nakladatelství Albatros, můžeme mluvit o skutečném znovuobjevení Petra Pana. V průběhu následujících desetiletí se vynořila i řada bezkrevných edic disneyovské ražby, adaptované překlady adaptací, jejichž slaboduché texty si dokázaly s Petrovým příběhem poradit na deseti stránkách. Věrný převod Barrieho textu doputoval ke čtenářům až roku 2015, kdy nakladatelství Slovart zpřístupnilo Petra Pana v překladu Jany a Petra Hejných s působivými ilustracemi Petera Uchnára.
UKRADENÉ DĚTSTVÍ
Kdo je vlastně Petr Pan? James Matthew Barrie odkazuje k postavě řeckého ochránce lesů a stád, kterého po narození odložila matka a ujali se ho bohové na Olympu. Petr Pan je reakcí na topos „puer senilis“, spočívající v propojení jinošského věku a mužné zralosti. Vzpírá se odmítnutím všeho, co připomíná dospělý věk, a volí – i za cenu opuštěnosti – věčné dětství. Existuje bezpočet výkladů Petra Pana, neboť tato pohádka není jen idealizovaným obrazem dětských dobrodružných fantazií a satirickým vykreslením rodičovství s pokryteckým otcem a psí chůvou, jež je pedagogicky způsobilejší než rodiče. Petrovo zuřivé odmítání dospělosti je výrazem přirozené touhy zastavit čas, stárnutí, smrt. Zatímco pro Wendy, která s ním bezstarostně odlétá do Země Nezemě, je hra na maminku zábavným dobrodružstvím, při němž využívá imitace a potvrzuje tak své dětství, pro Petra je hra naopak kontaktem s realitou a jediným možným způsobem existence i symbolického vykročení ze zakletí času. Petr chce být ochráncem ztracených dětí, ale sám také potřebuje být chráněn.
Barrie ještě za svého života věnoval autorská práva k Petru Panovi dětské nemocnici Great Ormond Street. Ta vypsala u příležitosti dvoustého výročí zrodu literární postavy Petra Pana soutěž na „oficiální“ pokračování příběhu, v níž zvítězila skotská autorka Geraldine McCaughreanová. Její Petr Pan v šarlatovém plášti (2006) sice respektuje rozehranou příběhovou situaci, ovšem prezentuje pochopitelně autorčinu vlastní interpretaci Barrieho pohádky. Z mnoha nabízejících se impulzů zvolila zejména vliv mateřské lásky na přechod mezi dětstvím a dospělostí. Petr zde ztrácí své dary dětství: bohatou fantazii, intuitivnost jednání a silnou důvěru v sebe i přátele. S šarlatovým pláštěm po kapitánu Hookovi do jeho nitra proniká zloba dospělých, násilné způsoby. Potemnělý obraz Nezemě souvisí pochopitelně i s kontextem současné literatury pro děti a mládež. Barrie komponoval svého Petra Pana počátkem 20. století, v období dominujícího kultu dětství, který zplaněl v literární módě dětských andělských spasitelů. McCaughreanová nezastírá deziluzivní aspekty dětského věku a činí hranici mezi dětstvím a dospělostí propustnou. Vědomé přijetí vlastního růstu, dospívání a tedy i smrti je u jejích hrdinů pozitivním přitakáním samotnému životu. Obě knihy však spojuje motiv šťastného dětství jako určujícího faktoru pro další spokojený život a v této souvislosti i důraz na zodpovědnost dospělých, neboť „to nejhorší, co mohou rodiče dětem udělat, je ukrást jim dětství“.
MILENA ŠUBRTOVÁ
autorka působí na Masarykově univerzitě, kde přednáší literaturu pro děti a mládež
Petr Pan je v první řadě apoteózou dětství a ten, kdo neví nic o autorově životě, by se snadno mohl domnívat, že všechna ta chlapecká, pirátská, indiánská a další fantazijní dobrodružství jsou sycena idylickými vzpomínkami. Ve skutečnosti se do příběhu promítají spíše autorova traumata – citová fixace na matku, o jejíž lásku marně soupeřil se starším bratrem, který v dětství tragicky zemřel; nevelký vzrůst a chlapecké vzezření navzdory mohutnému kníru; rozpad bezdětného manželství s půvabnou herečkou Mary Ansellovou. Hravě dobrodružné pasáže z příběhu o Petru Panovi byly inspirovány přátelstvím s pěti syny manželů Daviesových, jimž se po předčasné smrti jejich rodičů stal poručníkem.
Údajně právě nejstaršímu Georgovi vyprávěl historku o týdenním kojenci, který se rozvzpomene na to, že před narozením žil jako ptáček, a ulétne neopatrné mamince otevřeným oknem. Stala se součástí románu Malý bílý ptáček (1902). Ze společného bláznivého dovádění se pak zrodila ještě druhá podoba Petra Pana – tentokrát coby dvanáctiletého chlapce, jehož domovem je Země Nezemě, v níž dohlíží na „ztraceňátka“, zachraňuje indiánskou princeznu, válčí s piráty a přizve ke svým eskapádám i další děti, které nejsou dostatečně hlídány rodiči. Pohádkově laděná hra, v níž účinkovala psí chůva a děti se vznášely ve vzduchu spolu s Petrem Panem, sklidila hned po prvním provedení na sklonku roku 1904 enormní úspěch, a to nejen u dětských diváků. Robert Baden-Powell, zakladatel skautského hnutí, se prý fascinovaně účastnil všech repríz a odkaz na Petra Pana vložil i do svého posmrtného rozloučení adresovaného skautům.
Popularita Petra Pana vedla autora k tomu, že rozpracoval epizodu o čerstvě narozeném Petrovi, který uniká zpět za svobodnou existencí mezi ptáky a víly do Kensingtonského parku. Roku 1906 vydal Barrie román Peter Pan in Kensington Gardens. Ilustracemi jej doprovodil Arthur Rackham, jenž vtisknul Petrovi podobu baculatého miminka. Petrovu dětskou nevinnost a čistotu signalizuje nahota – svou košilku rozcupuje ptáčkům na výrobu hnízd. Oblečení představuje společenskou konvenci a potažmo nutnost životního růstu, ničemu z toho nechce Petr podléhat. Je příznačné, že když uvažuje o návratu k mamince, který neustále odkládá, jsou to právě punčošky vykukující ze zásuvky v ložnici, jež ho od jeho úmyslu odradí. Petr tak bude navždy hrát v noci na svou píšťalu vílám k tanci a křižovat říčku Serpentinu na loďce z proutí, kterou mu vyrobili ptáčci. Dívenka Maimie, jíž Petr učiní nabídku k sňatku, mu bude jen dočasnou společnicí a spojnicí mezi jeho světem a tím skutečným. Jakmile odroste dětským hrám, na Petra zapomene a do jejího života se vrátí až prostřednictvím další generace dětí.
Mnohé z těchto motivů rezonovaly i ve hře o Petru Panovi, kterou Barrie rozšířil, převedl do prozaického tvaru a vydal pod názvem Peter Pan and Wendy v roce 1911.
CESTA K ČESKÉMU ČTENÁŘI
Do českého literárního kontextu vstoupil Petr Pan se zpožděním. V letech 1926 až 1927 vydala Pražská akciová tiskárna v edici Dětská četba, kterou redigovala Milena Jesenská, trojdílný román Petr Pan v překladu Jirky Malé. První díl představoval převod románu z roku 1906, do dvou následujících pak byl rozdělen román z roku 1911. Ilustrovala je Anna Engelmannová (užívající umělecký pseudonym Suska) a respektovala přitom naivně dětské vzezření, jež Petrovi přisoudil Arthur Rackham. Otázku, proč překlad nebyl reeditován, dnes již nelze spolehlivě zodpovědět. V třicátých letech se u nás hojně diskutovalo o vhodnosti pohádkové četby pro děti a řadou novátorských pohádkových děl do této debaty zasáhli mnozí respektovaní čeští autoři, takže Barrie s jeho kultem věčného dětství mohl působit v kontextu moderních pohádek s civilizačními prvky či vynalézavou nonsensovou poetikou poněkud anachronicky. Životní cesta ilustrátorky Anny Engelmannové se uzavřela v roce 1942 po deportaci do Terezína a Milena Jesenská, která se o první edici českého převodu knihy zasloužila, zemřela dva roky poté v koncentračním táboře v Ravensbrücku.
Poúnorová deformace knižního trhu s ideálem angažovaného mládí nepředstavovala vhodnou situaci pro vydání anglické knížky o umanutém chlapci, který se rozhodl nikdy nevyrůst, ovšem vysvětlení nelze hledat v paušálním odkazu na rigidnost a ideovou manipulativnost komunisty monopolizovaného vydávání dětských knih. Vždyť absurdní nonsensové příběhy Alenky v říši divů Lewise Carrolla či svérázné mudrování Medvídka Pú z pera Alana Alexandra Milnea českým dětským čtenářům byly tou dobou dopřávány v řadě reedic. Slovenským dětem se postava Petra Pana přiblížila prostřednictvím adaptace, kterou vytvořila May Byronová, a ve slovenském překladu Eleny Dzurillové ji vydalo nakladatelství Mladé letá roku 1971, kniha pak byla reeditována ještě v roce 1982.
Okna dětských pokojů českých čtenářů otevřela Petru Panovi až roku 1991 adaptace Petr Pan a Wendy z nakladatelství Kentaur v překladu Lenky Landové a s prvoplánově líbivými ilustracemi Anne Grahame Johnstoneové. Nebyl to šťastný návrat. Stručné převyprávění (navíc bez uvedení zdroje originální předlohy), jež Petruška Šustrová trefně charakterizovala jako holou kostru, „na které sem tam vlaje útržek kůže – občas kousek situace, občas pár slov dialogu nebo ojedinělý výrok“, ztratilo nejen mnoho z poetičnosti, ale především řadu významů původního díla. Teprve když se Petrových vylomenin chopil tak zkušený vypravěč jako Pavel Šrut, jehož adaptaci s ilustracemi Jiřího Běhounka publikovalo roku 1997 nakladatelství Albatros, můžeme mluvit o skutečném znovuobjevení Petra Pana. V průběhu následujících desetiletí se vynořila i řada bezkrevných edic disneyovské ražby, adaptované překlady adaptací, jejichž slaboduché texty si dokázaly s Petrovým příběhem poradit na deseti stránkách. Věrný převod Barrieho textu doputoval ke čtenářům až roku 2015, kdy nakladatelství Slovart zpřístupnilo Petra Pana v překladu Jany a Petra Hejných s působivými ilustracemi Petera Uchnára.
UKRADENÉ DĚTSTVÍ
Kdo je vlastně Petr Pan? James Matthew Barrie odkazuje k postavě řeckého ochránce lesů a stád, kterého po narození odložila matka a ujali se ho bohové na Olympu. Petr Pan je reakcí na topos „puer senilis“, spočívající v propojení jinošského věku a mužné zralosti. Vzpírá se odmítnutím všeho, co připomíná dospělý věk, a volí – i za cenu opuštěnosti – věčné dětství. Existuje bezpočet výkladů Petra Pana, neboť tato pohádka není jen idealizovaným obrazem dětských dobrodružných fantazií a satirickým vykreslením rodičovství s pokryteckým otcem a psí chůvou, jež je pedagogicky způsobilejší než rodiče. Petrovo zuřivé odmítání dospělosti je výrazem přirozené touhy zastavit čas, stárnutí, smrt. Zatímco pro Wendy, která s ním bezstarostně odlétá do Země Nezemě, je hra na maminku zábavným dobrodružstvím, při němž využívá imitace a potvrzuje tak své dětství, pro Petra je hra naopak kontaktem s realitou a jediným možným způsobem existence i symbolického vykročení ze zakletí času. Petr chce být ochráncem ztracených dětí, ale sám také potřebuje být chráněn.
Barrie ještě za svého života věnoval autorská práva k Petru Panovi dětské nemocnici Great Ormond Street. Ta vypsala u příležitosti dvoustého výročí zrodu literární postavy Petra Pana soutěž na „oficiální“ pokračování příběhu, v níž zvítězila skotská autorka Geraldine McCaughreanová. Její Petr Pan v šarlatovém plášti (2006) sice respektuje rozehranou příběhovou situaci, ovšem prezentuje pochopitelně autorčinu vlastní interpretaci Barrieho pohádky. Z mnoha nabízejících se impulzů zvolila zejména vliv mateřské lásky na přechod mezi dětstvím a dospělostí. Petr zde ztrácí své dary dětství: bohatou fantazii, intuitivnost jednání a silnou důvěru v sebe i přátele. S šarlatovým pláštěm po kapitánu Hookovi do jeho nitra proniká zloba dospělých, násilné způsoby. Potemnělý obraz Nezemě souvisí pochopitelně i s kontextem současné literatury pro děti a mládež. Barrie komponoval svého Petra Pana počátkem 20. století, v období dominujícího kultu dětství, který zplaněl v literární módě dětských andělských spasitelů. McCaughreanová nezastírá deziluzivní aspekty dětského věku a činí hranici mezi dětstvím a dospělostí propustnou. Vědomé přijetí vlastního růstu, dospívání a tedy i smrti je u jejích hrdinů pozitivním přitakáním samotnému životu. Obě knihy však spojuje motiv šťastného dětství jako určujícího faktoru pro další spokojený život a v této souvislosti i důraz na zodpovědnost dospělých, neboť „to nejhorší, co mohou rodiče dětem udělat, je ukrást jim dětství“.
MILENA ŠUBRTOVÁ
autorka působí na Masarykově univerzitě, kde přednáší literaturu pro děti a mládež