Kdo jsou Petr Erbes a Boris Jedinák?
Oboum dvoum jsme v časopise Moderní divadlo položili ty stejné otázky. Jak se lišily jejich odpovědi?
Petr Erbes (*1991)
Vystudoval obor Multimediální technologie na ČVUT a poté režii a dramaturgii na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Zabývá se mimo jiné aktivní rolí diváků a strukturami hry. Je spoluautorem inscenací Vladař v divadle Komedie, Vražda krále Gonzaga v Dejvickém divadle, Chyba v prostoru Jatka78, Zemský ráj to na dohled? v Národním divadle Brno a dalších. Spolupracoval s Jiřím Havelkou na inscenaci Dnes večer nehráme ve Slovenském národním divadle a se skupinou 8lidí vytvořil projekt Sametová simulace: Federál. Je autorem dramatických textů, např. Tři smrti Martina Šmída. Mezi jeho projekty přesahující běžný rámec divadla patří karetní hra Legionářek, interaktivní stůl Nad Zborovskou plání nebo projekt Montovna uvedený v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Je členem skupiny 8lidí a zakladatelem herního studia Palacky Games.
Co všechno se skrývá pod dlouhým názvem inscenace Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2020?
Pod tím názvem se skrývá sen o českém divadle a současně situace, které s sebou tento sen přináší těm, kteří si ho nechali zdát.
Proč jste se rozhodli inscenaci přenést ze školní scény DISK do divadla Komedie a dále ji hrát?
Protože ji máme rádi a chceme, aby se hrála dál. Zároveň jsme s Prodankou vyjeli na několik festivalů mimo Prahu a přišlo nám, že by mohlo být zajímavé ji ještě přesunem do Komedie dostat mezi jiné publikum.
Kdy jste naposledy viděl Prodanou nevěstu?
Během zkoušení jsem viděl několik záznamů. Na živo v divadle jsem Prodanku neviděl nikdy. Alespoň si na takový zážitek nevzpomínám.
Oba jste podepsáni pod režií i dramaturgií. Jak jste si při přípravě scénáře a poté během zkoušení rozdělili role?
Role si nijak nedělíme, ve dvou to není problém.
Sám hrajete v představení Press Paradox, které lze chápat jako varování před ruskou zahraniční politikou, nejste také politicky zaprodaný?
V pravém smyslu slova asi zaprodaný nejsem, protože nás za vznik inscenace právě s tímhle tématem nikdo nezaplatil, ani nás k němu jinak nevybízel. Teze, že Rusko je zlé, je divadelně docela nezajímavá, pro nás byl mnohem podstatnější jakýsi metadivadelní kořen Babčenkova příběhu. Příběhu o tom, že novinář (neherec) je nucený hrát vlastní smrt, se kterou se divadelně snažíme vypořádat my, studenti režie, dramaturgie a scénografie – neherci. U Press Paradoxu jsem si uvědomil, jak je v případě politického divadla zásadní kontext, ve kterém se představení odehrává. Jednu reprízu jsme hráli ve škole u Karlových Varů, kam nějakým nedopatřením přišlo podstatně mladší publikum, než bylo domluvené (místo maturitních ročníků přišli i žáci z primy a sekundy). Navíc prostředí auly, kde jsme hráli, dalo některým scénám rámec školní přednášky, v níž není prostor pro otázky. Naprosto chyběla společná plocha, od které bychom se mohli odrazit ke společnému dialogu. Tehdy jsem si připadal jako nějaký kazatel, jenž hučí dětem do hlavy neurčité pravdy o prohnilém Kremlu.
Proč jste se rozhodl stát hercem?
Protože to je prča. Ale já nejsem herec.
Kdo je pro vás vzorem morálního herce?
Každý, kdo nerezignuje. Netroufám si napsat jedno jméno. Rezignace není nevratná.
Je morální odsuzovat nemorálního člověka?
Nevím. Chtěl bych odpovědět, že to je špatné a povýšené a zbytečné, ale pokud bych měl být upřímný, tak to často dělám. Často odsuzuji lidi, jejichž jednání považuji za nemorální. Možná je na tom nemorální a povýšenecké to zobecnění určitého jednání („tento člověk lže a chová se agresivně“) na charakter jeho osobnosti („tento člověk je zmrd“). Nevím. Nechci být moralista, nesnáším to. Ale ty situace mě zajímají.
Kdy jste se naposledy zaprodal?
Občas přemýšlím o tom, jak jsem se ještě během školy zaprodal divadelnímu systému. Přemýšlím, jestli během několika inscenací za rok může tvorba ještě vycházet z nějaké vnitřní potřeby. Jestli se tomu vnitřnímu pocitu neobrušují hrany tím systémem. A jestli paradoxně možnost dělat divadlo nevede k umenšování mé osobní angažovanosti mimo něj. Trochu se mi zdálo, že během víkendu kolem 17. listopadu měla celá „kulturní obec“ kolem mě tolik práce s vytvářením různých akcí, že k přemýšlení o jiné formě vyjádření už nezbyl čas. Možná kdybych sám nebyl placený za inscenování svého textu o smyšlené smrti Martina Šmída, tak bych šel třeba někoho vyhazovat z okna, křičet nebo házet kameny. Ale jsem zaprodaný, čímž jsou meze mého občanského postoje normalizovány do divadelního tvaru. A snad je to tak dobře.
Za kolik byste napsal scénář k reklamě?
Záleží k jaké reklamě. Kdybych měl vtipný nápad, tak bych to možná udělal a třeba bych nebyl ani moc drahý. Nabídky čekám na e-mailu, kde se můžeme bavit konkrétně.
Držel byste minutu ticha za Karla Gotta?
Z osobní iniciativy ne. Ale pokud bych se dostal do situace, kdy by za něj drželo minutu ticha třeba celé divadlo, tak bych pravděpodobně byl taky zticha. Mám sklon jít s davem, ale bojuju s ním.
Boris Jedinák (*1995)
V roce 2017 absolvoval bakalářské studium režie-dramaturgie na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v ročníku Jiřího Havelky a nyní pokračuje v magisterském studiu oboru dramaturgie. Jako autor a dramaturg se podílel na inscenacích v divadle DISK, Divadle Na zábradlí, Minoru, NoD, Staré aréně v Ostravě a Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Lákají ho divadelní tvary na pomezí inscenace, hry a instalace, které zkoumají participaci diváka: Fate and Remote Control (PQ 2015), Can you see it? (Festiwal Nowej Scenografii 2015), Touring Turing (KALD DAMU 2017) a Expedice (Krutý krtek, 2018). Je člen skupiny 8lidí. Vedle divadelní tvorby spolupracoval na dvou výstavách pořádaných Ústavem pro studium totalitních režimů a je spoluautorem stolní hry Legionářek.
Co všechno se skrývá pod dlouhým názvem inscenace Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2020?
Skrývá se za ním inscenace, jež je trochu takovým strojem času, kterým se divákům zpřítomňuje minulost českého národa. Inscenování Prodané nevěsty Bedřicha Smetany prochází českými dějinami takřka beze změn, vždy nám ukazovalo malovaný obrázek českého venkova, který byl blíže spíš nějakému snu než realitě. A v mnoha krizových situacích se národ do tohoto malovaného světa utíkal schovat.
Co stálo na začátku této inscenace?
S Petrem nás už dlouho zajímá národní obrození a jeho odraz v současném vnímání toho, co znamená „národ“ a jaký národ vlastně jsme. Narazili jsme na událost z roku 1920, kdy krátce po založení republiky, v situaci vyhrocených česko-německých vztahů, sólisté Národního divadla „dobili“ z rukou německých herců Stavovské divadlo, herce z něj vyhnali a ještě ten samý večer v něm zahráli Prodanou nevěstu. Pak jsme šli po stopách Prodané nevěsty a sledovali, v jakých momentech se na repertoáru Národního divadla objevovala. Z toho nám vyšly základní dějinné situace, které se snažíme v inscenaci reflektovat.
Kdy jste naposledy viděl Prodanou nevěstu?
Bylo mi osm let. Hrála se na Divoké Šárce. Vydržel jsem tak první třetinu a pak jsem začal dělat scény, takže jsme šli zas domů.
Oba jste podepsáni pod režií i dramaturgií. Jak jste si při přípravě scénáře a poté během zkoušení rozdělili role?
Při přípravě konceptu i při zkoušení jsme pracovali jako tandem. Společně jsme prováděli rešerše, dlouho se bavili o tom, co si na jevišti představujeme. Na počátku zkoušení jsme namísto pevného scénáře měli řadu dobových textů, dokumentů, prohlášení, ze kterých jsme vycházeli při improvizacích. Vedle toho jsme vycházeli i z herců samotných. Mnoho zkoušek jsme diskutovali, jestli se někdy cítili být zaprodaní, jestli vnímají herectví i jako určitou službu společnosti. Autorství je tedy v naší Prodance rozpuštěné do všech složek. Režijní práci jsme s Petrem zvládali společně nebo jsme si ji v posledních, hektických dnech intuitivně předávali. Kdo měl nápad na řešení nějakého problému, vzal si slovo.
Sám hrajete v představení Press Paradox, které lze chápat jako varování před ruskou zahraniční politikou, nejste také politicky zaprodaný?
Zaujímat nějaký postoj a zastávat ho na jevišti ještě není zaprodání. Zaprodal bych se, kdybych měl osobně reprezentovat něco, s čím nesouhlasím, rezignovat na své přesvědčení. Inscenaci Press Paradox jsme ale vytvořili se skupinou 8lidí (složené z režisérů, dramaturgů a scénografů, všichni v inscenaci i hrajeme) s vědomím toho, že můžeme někdy působit apelativně.
Proč jste se rozhodl stát hercem?
Divadlo zatím znám spíš ze strany těch, co si něco vymyslí a pak na jeviště pošlou herce, aby to při každé repríze znovu, jakoby poprvé, vytvářeli. Proto mě vždycky ohromně baví si role prohodit a zažít tenhle kontakt s diváky „tělo na tělo“. Je to jiný způsob komunikace. Jako kdybyste byli vržení do cizí země, učili se za pochodu cizí jazyk a najednou se umíte dorozumět.
Kdo je pro vás vzorem morálního herce?
Sára Arnstein a Jirka Šimek. Společně tvoří skupinu Ufftenživot, která se pohybuje na nezávislé scéně. Vedle toho začínají být vidět i v kamenných divadlech a na filmových plátnech a krom herecké práce pořádají různé workshopy i pro dětské diváky. Do toho jsou aktivní občané a rodiče. Umělecky se oba pohybují na velmi širokém spektru hereckého vyjádření. Představují inspirativní spojku uměleckého světa s širokou veřejností. Jejich způsob vnímaní divadla jako média, které dokáže diváky spojovat a zároveň brát každého jednoho diváka jako individualitu s vlastním kritickým uvažováním, je mi moc sympatický.
Je morální odsuzovat nemorálního člověka?
Je to nuda. Pokud říkám o někom, že je nemorální, a zároveň všichni vědí, že to tak je, nepřináším nic nového. Zajímavější je hledat důvod, proč morálka selhala. Zobrazit proces, ne pouze výsledný stav.
Kdy jste se naposledy zaprodal?
Když mi bylo sedmnáct, dostal jsem nabídku na brigádu na festivalu Hrady.cz. Což samo o sobě je problematické… Šlo o práci ve stánku vydavatelství Empresa Media, které vlastní Jaromír Soukup. (Tehdy jsem se o společenské dění příliš nezajímal. Vím, neznalost neomlouvá…) Úkolem bylo jednak rozdávat časopisy a jednak nabízet účastníkům festivalu možnost nechat se vyfotit na „titulní stranu časopisu“. Šlo o fotografii se šablonou, která vypadala jako titulní strana časopisu Týden. Když se vyfotili, nechali ve stánku svou e-mailovou adresu, abychom jim mohli fotografii zaslat. Až v průběhu brigády jsem pochopil, že tímhle způsobem získává vydavatelství kontakty pro rozesílání předplatného. Strávil jsem tam jeden den, vydělal jsem si 2600,-.
Za kolik byste napsal scénář k reklamě?
Za scénář k reklamě pro korporátní firmu, která by běžela na komerční televizi a zároveň na internetu, bych si řekl 70 000,-. (Popravdě teď píšu cifru dost intuitivně. Nemám přesnou představu, jaké peníze se točí v téhle oblasti.)
Držel byste minutu ticha za Karla Gotta?
Držel. Upřímně, pokud bych byl účastníkem toho, jak někdo rozlícený smrtí Karla Gotta vyzve všechny přítomné k minutě ticha, vím, že bych mu v tom nebránil a ani se nepokusil pietu nějak kazit. Mlčel bych. Karel Gott není natolik kontroverzní postava, aby ve mně probouzel vášně. Je mi ale líto, že stejnou pozornost nemělo úmrtí Vlasty Chramostové, která je mnohem hlubší a v důsledku myslím i důležitější osobností pro českou společnost.
Autorkou dotazníku je šéfredaktorka časopisu Lenka Dombrovská.
Vystudoval obor Multimediální technologie na ČVUT a poté režii a dramaturgii na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Zabývá se mimo jiné aktivní rolí diváků a strukturami hry. Je spoluautorem inscenací Vladař v divadle Komedie, Vražda krále Gonzaga v Dejvickém divadle, Chyba v prostoru Jatka78, Zemský ráj to na dohled? v Národním divadle Brno a dalších. Spolupracoval s Jiřím Havelkou na inscenaci Dnes večer nehráme ve Slovenském národním divadle a se skupinou 8lidí vytvořil projekt Sametová simulace: Federál. Je autorem dramatických textů, např. Tři smrti Martina Šmída. Mezi jeho projekty přesahující běžný rámec divadla patří karetní hra Legionářek, interaktivní stůl Nad Zborovskou plání nebo projekt Montovna uvedený v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Je členem skupiny 8lidí a zakladatelem herního studia Palacky Games.
Co všechno se skrývá pod dlouhým názvem inscenace Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2020?
Pod tím názvem se skrývá sen o českém divadle a současně situace, které s sebou tento sen přináší těm, kteří si ho nechali zdát.
Proč jste se rozhodli inscenaci přenést ze školní scény DISK do divadla Komedie a dále ji hrát?
Protože ji máme rádi a chceme, aby se hrála dál. Zároveň jsme s Prodankou vyjeli na několik festivalů mimo Prahu a přišlo nám, že by mohlo být zajímavé ji ještě přesunem do Komedie dostat mezi jiné publikum.
Kdy jste naposledy viděl Prodanou nevěstu?
Během zkoušení jsem viděl několik záznamů. Na živo v divadle jsem Prodanku neviděl nikdy. Alespoň si na takový zážitek nevzpomínám.
Oba jste podepsáni pod režií i dramaturgií. Jak jste si při přípravě scénáře a poté během zkoušení rozdělili role?
Role si nijak nedělíme, ve dvou to není problém.
Sám hrajete v představení Press Paradox, které lze chápat jako varování před ruskou zahraniční politikou, nejste také politicky zaprodaný?
V pravém smyslu slova asi zaprodaný nejsem, protože nás za vznik inscenace právě s tímhle tématem nikdo nezaplatil, ani nás k němu jinak nevybízel. Teze, že Rusko je zlé, je divadelně docela nezajímavá, pro nás byl mnohem podstatnější jakýsi metadivadelní kořen Babčenkova příběhu. Příběhu o tom, že novinář (neherec) je nucený hrát vlastní smrt, se kterou se divadelně snažíme vypořádat my, studenti režie, dramaturgie a scénografie – neherci. U Press Paradoxu jsem si uvědomil, jak je v případě politického divadla zásadní kontext, ve kterém se představení odehrává. Jednu reprízu jsme hráli ve škole u Karlových Varů, kam nějakým nedopatřením přišlo podstatně mladší publikum, než bylo domluvené (místo maturitních ročníků přišli i žáci z primy a sekundy). Navíc prostředí auly, kde jsme hráli, dalo některým scénám rámec školní přednášky, v níž není prostor pro otázky. Naprosto chyběla společná plocha, od které bychom se mohli odrazit ke společnému dialogu. Tehdy jsem si připadal jako nějaký kazatel, jenž hučí dětem do hlavy neurčité pravdy o prohnilém Kremlu.
Proč jste se rozhodl stát hercem?
Protože to je prča. Ale já nejsem herec.
Kdo je pro vás vzorem morálního herce?
Každý, kdo nerezignuje. Netroufám si napsat jedno jméno. Rezignace není nevratná.
Je morální odsuzovat nemorálního člověka?
Nevím. Chtěl bych odpovědět, že to je špatné a povýšené a zbytečné, ale pokud bych měl být upřímný, tak to často dělám. Často odsuzuji lidi, jejichž jednání považuji za nemorální. Možná je na tom nemorální a povýšenecké to zobecnění určitého jednání („tento člověk lže a chová se agresivně“) na charakter jeho osobnosti („tento člověk je zmrd“). Nevím. Nechci být moralista, nesnáším to. Ale ty situace mě zajímají.
Kdy jste se naposledy zaprodal?
Občas přemýšlím o tom, jak jsem se ještě během školy zaprodal divadelnímu systému. Přemýšlím, jestli během několika inscenací za rok může tvorba ještě vycházet z nějaké vnitřní potřeby. Jestli se tomu vnitřnímu pocitu neobrušují hrany tím systémem. A jestli paradoxně možnost dělat divadlo nevede k umenšování mé osobní angažovanosti mimo něj. Trochu se mi zdálo, že během víkendu kolem 17. listopadu měla celá „kulturní obec“ kolem mě tolik práce s vytvářením různých akcí, že k přemýšlení o jiné formě vyjádření už nezbyl čas. Možná kdybych sám nebyl placený za inscenování svého textu o smyšlené smrti Martina Šmída, tak bych šel třeba někoho vyhazovat z okna, křičet nebo házet kameny. Ale jsem zaprodaný, čímž jsou meze mého občanského postoje normalizovány do divadelního tvaru. A snad je to tak dobře.
Za kolik byste napsal scénář k reklamě?
Záleží k jaké reklamě. Kdybych měl vtipný nápad, tak bych to možná udělal a třeba bych nebyl ani moc drahý. Nabídky čekám na e-mailu, kde se můžeme bavit konkrétně.
Držel byste minutu ticha za Karla Gotta?
Z osobní iniciativy ne. Ale pokud bych se dostal do situace, kdy by za něj drželo minutu ticha třeba celé divadlo, tak bych pravděpodobně byl taky zticha. Mám sklon jít s davem, ale bojuju s ním.
Boris Jedinák (*1995)
V roce 2017 absolvoval bakalářské studium režie-dramaturgie na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v ročníku Jiřího Havelky a nyní pokračuje v magisterském studiu oboru dramaturgie. Jako autor a dramaturg se podílel na inscenacích v divadle DISK, Divadle Na zábradlí, Minoru, NoD, Staré aréně v Ostravě a Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Lákají ho divadelní tvary na pomezí inscenace, hry a instalace, které zkoumají participaci diváka: Fate and Remote Control (PQ 2015), Can you see it? (Festiwal Nowej Scenografii 2015), Touring Turing (KALD DAMU 2017) a Expedice (Krutý krtek, 2018). Je člen skupiny 8lidí. Vedle divadelní tvorby spolupracoval na dvou výstavách pořádaných Ústavem pro studium totalitních režimů a je spoluautorem stolní hry Legionářek.
Co všechno se skrývá pod dlouhým názvem inscenace Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2020?
Skrývá se za ním inscenace, jež je trochu takovým strojem času, kterým se divákům zpřítomňuje minulost českého národa. Inscenování Prodané nevěsty Bedřicha Smetany prochází českými dějinami takřka beze změn, vždy nám ukazovalo malovaný obrázek českého venkova, který byl blíže spíš nějakému snu než realitě. A v mnoha krizových situacích se národ do tohoto malovaného světa utíkal schovat.
Co stálo na začátku této inscenace?
S Petrem nás už dlouho zajímá národní obrození a jeho odraz v současném vnímání toho, co znamená „národ“ a jaký národ vlastně jsme. Narazili jsme na událost z roku 1920, kdy krátce po založení republiky, v situaci vyhrocených česko-německých vztahů, sólisté Národního divadla „dobili“ z rukou německých herců Stavovské divadlo, herce z něj vyhnali a ještě ten samý večer v něm zahráli Prodanou nevěstu. Pak jsme šli po stopách Prodané nevěsty a sledovali, v jakých momentech se na repertoáru Národního divadla objevovala. Z toho nám vyšly základní dějinné situace, které se snažíme v inscenaci reflektovat.
Kdy jste naposledy viděl Prodanou nevěstu?
Bylo mi osm let. Hrála se na Divoké Šárce. Vydržel jsem tak první třetinu a pak jsem začal dělat scény, takže jsme šli zas domů.
Oba jste podepsáni pod režií i dramaturgií. Jak jste si při přípravě scénáře a poté během zkoušení rozdělili role?
Při přípravě konceptu i při zkoušení jsme pracovali jako tandem. Společně jsme prováděli rešerše, dlouho se bavili o tom, co si na jevišti představujeme. Na počátku zkoušení jsme namísto pevného scénáře měli řadu dobových textů, dokumentů, prohlášení, ze kterých jsme vycházeli při improvizacích. Vedle toho jsme vycházeli i z herců samotných. Mnoho zkoušek jsme diskutovali, jestli se někdy cítili být zaprodaní, jestli vnímají herectví i jako určitou službu společnosti. Autorství je tedy v naší Prodance rozpuštěné do všech složek. Režijní práci jsme s Petrem zvládali společně nebo jsme si ji v posledních, hektických dnech intuitivně předávali. Kdo měl nápad na řešení nějakého problému, vzal si slovo.
Sám hrajete v představení Press Paradox, které lze chápat jako varování před ruskou zahraniční politikou, nejste také politicky zaprodaný?
Zaujímat nějaký postoj a zastávat ho na jevišti ještě není zaprodání. Zaprodal bych se, kdybych měl osobně reprezentovat něco, s čím nesouhlasím, rezignovat na své přesvědčení. Inscenaci Press Paradox jsme ale vytvořili se skupinou 8lidí (složené z režisérů, dramaturgů a scénografů, všichni v inscenaci i hrajeme) s vědomím toho, že můžeme někdy působit apelativně.
Proč jste se rozhodl stát hercem?
Divadlo zatím znám spíš ze strany těch, co si něco vymyslí a pak na jeviště pošlou herce, aby to při každé repríze znovu, jakoby poprvé, vytvářeli. Proto mě vždycky ohromně baví si role prohodit a zažít tenhle kontakt s diváky „tělo na tělo“. Je to jiný způsob komunikace. Jako kdybyste byli vržení do cizí země, učili se za pochodu cizí jazyk a najednou se umíte dorozumět.
Kdo je pro vás vzorem morálního herce?
Sára Arnstein a Jirka Šimek. Společně tvoří skupinu Ufftenživot, která se pohybuje na nezávislé scéně. Vedle toho začínají být vidět i v kamenných divadlech a na filmových plátnech a krom herecké práce pořádají různé workshopy i pro dětské diváky. Do toho jsou aktivní občané a rodiče. Umělecky se oba pohybují na velmi širokém spektru hereckého vyjádření. Představují inspirativní spojku uměleckého světa s širokou veřejností. Jejich způsob vnímaní divadla jako média, které dokáže diváky spojovat a zároveň brát každého jednoho diváka jako individualitu s vlastním kritickým uvažováním, je mi moc sympatický.
Je morální odsuzovat nemorálního člověka?
Je to nuda. Pokud říkám o někom, že je nemorální, a zároveň všichni vědí, že to tak je, nepřináším nic nového. Zajímavější je hledat důvod, proč morálka selhala. Zobrazit proces, ne pouze výsledný stav.
Kdy jste se naposledy zaprodal?
Když mi bylo sedmnáct, dostal jsem nabídku na brigádu na festivalu Hrady.cz. Což samo o sobě je problematické… Šlo o práci ve stánku vydavatelství Empresa Media, které vlastní Jaromír Soukup. (Tehdy jsem se o společenské dění příliš nezajímal. Vím, neznalost neomlouvá…) Úkolem bylo jednak rozdávat časopisy a jednak nabízet účastníkům festivalu možnost nechat se vyfotit na „titulní stranu časopisu“. Šlo o fotografii se šablonou, která vypadala jako titulní strana časopisu Týden. Když se vyfotili, nechali ve stánku svou e-mailovou adresu, abychom jim mohli fotografii zaslat. Až v průběhu brigády jsem pochopil, že tímhle způsobem získává vydavatelství kontakty pro rozesílání předplatného. Strávil jsem tam jeden den, vydělal jsem si 2600,-.
Za kolik byste napsal scénář k reklamě?
Za scénář k reklamě pro korporátní firmu, která by běžela na komerční televizi a zároveň na internetu, bych si řekl 70 000,-. (Popravdě teď píšu cifru dost intuitivně. Nemám přesnou představu, jaké peníze se točí v téhle oblasti.)
Držel byste minutu ticha za Karla Gotta?
Držel. Upřímně, pokud bych byl účastníkem toho, jak někdo rozlícený smrtí Karla Gotta vyzve všechny přítomné k minutě ticha, vím, že bych mu v tom nebránil a ani se nepokusil pietu nějak kazit. Mlčel bych. Karel Gott není natolik kontroverzní postava, aby ve mně probouzel vášně. Je mi ale líto, že stejnou pozornost nemělo úmrtí Vlasty Chramostové, která je mnohem hlubší a v důsledku myslím i důležitější osobností pro českou společnost.
Autorkou dotazníku je šéfredaktorka časopisu Lenka Dombrovská.