Může být zlo v jistých situacích ospravedlnitelné? Lze morálně omluvit zločin? A je správné umělecky ztvárnit příběh o člověku, který se mstí celé společnosti? Takové otázky víří hlavou čtenáři či divákovi, který sleduje Koltèsův příběh o masovém vrahu Robertu Zuccovi. Ten vidí lidi kolem sebe jako potenciální zabijáky: „stačí sebemenší signál v hlavě a hned se navzájem povraždí.“
ZLO NELZE VYTĚSNIT
Může být zlo v jistých situacích ospravedlnitelné? Lze morálně omluvit zločin? A je správné umělecky ztvárnit příběh o člověku, který se mstí celé společnosti? Takové otázky víří hlavou čtenáři či divákovi, který sleduje Koltèsův příběh o masovém vrahu Robertu Zuccovi. Ten vidí lidi kolem sebe jako potenciální zabijáky: „stačí sebemenší signál v hlavě a hned se navzájem povraždí.“
Otázky jsou o to palčivější, že skrze jeho postavu jako by hovořili démoni naší doby. Dramatem rezonuje nihilistické přesvědčení pozdně moderní epochy, že žijeme v bezbožném světě nicoty. Není tedy zcela morální se prostě začít aktivně bránit?
STRAŠIDLA V LIDSKÉ MYSLI
Studenti v seminářích etiky řešívají známý myšlenkový experiment: z kopce se po kolejích valí na skupinu dělníků odbrzděný vagón. Nelze je varovat, nemají šanci utéct. Avšak koleje se rozdvojují a na vedlejší z nich pracuje pouze jeden dělník. Otázka zní: Přehodíte výhybku? Část studentů argumentuje, že záměrně zabít člověka je vražda, proto by výhybku nechali, jak je, o údělu dělníků tak rozhodne osud. Druhá část naopak soudí, že dobro většiny je důležitější než jednotlivec. Jde o následky, ne o princip. A proto by vagon odklonili. Tyto přístupy načrtávají klasická schémata morálního posuzování: řídíme se principy, jež by měly být univerzálně platné, anebo kalkulujeme zisky z následků činu. Obě metody vycházejí z úvahy, že člověk je samostatná a nezávislá bytost, jejíž jednání se řídí rozumovou úvahou – a je tedy logické. Proto klademe požadavek morální zodpovědnosti tak, že lidé mají být schopni rozumně odpovědět na otázku, proč se činu dopustili. Moderní etika vychází z předpokladu viktoriánské vědy, že svět je srozumitelný a logický. To se týká i problému hranice dobra. Proto se moderní lovci zla, detektivové jako Sherlock Holmes či Hercule Poirot, pyšní brilantním rozumem. Na rozdíl od svých arabských či čínských předchůdců z orientálních příběhů, kteří neusilovali o vyřešení případu, ale přiznání viníka, anebo měli co do činění s nadpřirozenem. Soudce průmyslového věku se podobá Dickensově panu Gradgrindovi: „V tomto životě nechceme než fakta, pane; nic než fakta!“ Z tohoto pohledu by bylo třeba Zucca odsoudit, protože vražda je principiálně nepřípustná, případně musíme vypočíst hodnotu jeho msty. Problém tkví v tom, že fakta a logický kalkul nestačí. Morálku nelze vypočítat. Podstatná část lidské mysli je totiž mimo dosah rozumu. Buď obsahuje potlačené či nepřiznané síly a touhy, anebo nám vůbec nepatří – má kolektivní či neosobní povahu. Z obou těchto zdrojů se tu a tam bere energie, jež probublává nejen našimi sny a fantaziemi, ale i každodenní realitou. Aniž si to uvědomujeme, naši ochotu pomáhat druhým nebo přijmout nějaký mravní úkol ovlivňují nejen traumata, étos doby či kolektivní pnutí, ale i náhoda nebo vlivy okolí. Spoustu věcí děláme automaticky; a když si to uvědomíme, najednou strneme netušíce, co dělat – jako při zadávání PIN kódu v bankomatu. Situační vlivy jsou dnes již dobře prozkoumané psychologií, ty hlubinné stále dlí ponořeny v nejasných mlhách a věda k nim přistupuje s obezřetností či skepsí. Ať tak, či onak: nepatříme sami sobě. Alespoň ne zcela. I proto má pravdu americká filozofka Jane Bennettová, která v knize Živoucí hmota vyzývá k opuštění tradiční teorie „silné“ zodpovědnosti. Člověk není nezávislý jedinec, rozhodující se ze sebe a pro sebe, ale spíše uzel jednání mnohých aktérů. Připočítat mu plně jeho počínání je nesprávné. Adekvátnější obraz skutečnosti měli k dispozici naši předkové, jejichž svět byl zabydlen démony či strašidly, zmoky a plivníky nebo rusalkami a větrnicemi spoluzodpovědnými za jejich osud. V takovém světle otázka, zda může být morálně ospravedlnitelné konat zlo, ztrácí charakter protimluvu. Copak lze odsoudit člověka, jehož posedl démon? Neměli bychom mu spíše pomoci? Novověk má však za to, že světlu nesmí stát nic v cestě: proto se masové pronásledování čarodějnic objevuje až v patnáctém století, stejně jako systematické ničení „zaostalých“ kultur v koloniích. S věkem rozumu zlo nezmizelo, ale bylo potlačeno. Aby vyhřezlo v nové podobě kolektivního násilí a genocidách.
NENAKAŽLIVÉ ZLO
Část z těchto strašidel, již hlubinná psychologie nazývá kolektivní nevědomí, má nadosobní povahu. Jsou to děsy či touhy doby, v níž žijeme. V nejhlubší vrstvě tohoto nevědomí potom dlí paměť evoluce: pudy, instinkty a vzorce chování ukryté v nejstarších částech mozku a hormonálního systému. Pokud se ale na našich činech podílejí i strašidla v našem nitru či bezprostředním okolí, neznamená to, že morálka je iluze? Nikoliv. Jde o to, zda si je uvědomujeme a jsme schopni s nimi navázat kontakt a domluvit se. Pod vlivem otřesné zkušenosti holokaustu napsal po druhé světové válce psycholog židovského původu Erich Neumann pozoruhodný esej (zprvu přijatý s velkým nepochopením). V knize Hlubinná psychologie a nová etika vyhlásil nutnost překonat staré pojetí morálky postavené na racionálních principech potlačujících a vytěsňujících zlo. Pokud se má budoucnost lišit od epochy, jež donesla lidstvo na křídlech civilizace a průmyslové revoluce až do plynových komor a kremačních pecí, musíme naopak zlo přijmout a integrovat. I když nezmizí, přestane být toxické. Nebude nám unikat a nekontrolovaně se šířit. Každé potlačené zlo si totiž podle Neumanna najde cestu do našich životů; nejčastěji tím, že ho projektujeme na druhé. Potom mohou i celé národy podléhat iluzi, že lze ospravedlnit genocidu či masový útisk. A náš Zucco může mít pocit, že je v právu. Démony tedy není možné spoutat či se před nimi obrnit ve věži světcově, jak si představovala viktoriánská věda. Je třeba se s nimi naučit žít a demaskovat je. Jen tak ztratí svoji sílu. Navíc si uvědomme, že nenavštěvují jenom některé z nás, ale že je sdílíme. Že jsou produktem doby, archetypů lidské mysli nebo kolektivního traumatu. Namísto reprodukce zla tak může nastoupit hojivý proces, jenž sice nevymýtí špatnosti světa, ale otevře cestu soucitu, útěše a tvůrčímu přístupu k životu. Na přelomu 19. a 20. století německý anarchista a po krátkou dobu i divadelní dramaturg Gustav Landauer prosazoval vizi, že svobodná společnost bez útisku nemůže být postavena na racionální smlouvě individuí. Za zdroj zla považoval sobectví, evolučně pozdní a typicky lidský pud. Jádrem morálky, kterou je nutno hledat hluboko v našem nitru, je spíše pospolitost a vzájemnost. Tento předpoklad tehdejších anarchistů v čele s Petrem Kropotkinem potvrdil nizozemský primatolog Frans de Waal svými výzkumy. Vyspělý přírodní řád podle něj není založen na boji silných se slabými, nýbrž se zakládá na empatii. Landauer razil svérázné pojetí individuality. Nectil suverenitu jedinečné lidské osobnosti. Podstatné je typicky lidské. Hrdinou podle něj není brilantní génius přesahující své souputníky, ale ten, kdo projevuje ono sdílené, „konkrétní, původní, velké a důležité“, jež z nás dělá lidi. Kdo doluje z hlubin své duše kolektivní anděly lidskosti, je „tisícem našich současníků považován za typické individuum vyjadřující podstatu našeho druhu“. Takový člověk je zralý a celistvý.
MORÁLNÍ HRDINA NA JEVIŠTI BUDOUCNOSTI
Landauerův hrdina jakožto archetyp lidského pokolení – to je cesta k etice, která přijímá člověka i s jeho špatnými stránkami. Takový hrdina totiž nevyjadřuje neuskutečnitelný a abstraktní princip, ale živou naději pro všechny. Odložil pokrytectví i sebeiluze, za své chyby neviní druhé a naplňuje se ve vztazích k druhým. A proto se může dopustit i zla (vždyť je člověkem!), které již však není nakažlivé. Ač z hlediska práva zůstane zločincem, morálně je omilostněn. Landauerův přítel, filozof dialogu Martin Buber věnoval podstatnou část svého díla tomu, aby pochopil, co znamená naplnit lidství. Vysvětlil, že autentická osobnost se musí realizovat ve třech dimenzích: ve vztahu ke světu, k druhým lidem a k absolutnu. Lidství se tedy může v jedinci naplnit jen v „mezilidském“, což je paradox známý právě z divadla. Buber ve svém dialogickém eseji Daniel ukázal, že jedinečnost dramatu spočívá v napětí mezi póly. Ty jsou v divadle spojené, ale nesloučené: herec a role, protagonista a antagonista, umělci a diváci. Tím můžeme při (dobrém) představení zakoušet paradoxní napětí celistvosti. Takový má být i hrdina: nevysvětlitelně a nelogicky úplný. Tvůrčí a dynamický. „Nesmíme od lidí utéct k lidstvu v čistém umění. S lidmi chceme vybudovat umělecké dílo dobrého života. Tento most mezi uměleckým obrazem lidstva a hemžícím se lidským davem je divadlo.“ Tyto řádky napsal v dopise Louise Dumontové (herečce a principálce Schauspielhaus Düsseldorf) v roce 1919 v plné víře ve zdar své revoluce už jako mnichovský lidový komisař pro osvětu. Jen pár týdnů předtím, než byl ubit k smrti pravicovými bojůvkami Freikorps. Členy polovojenské organizace, v níž se krutosti učila řada pozdějších nacistů, včetně vůdce vyhlazování Židů Heinricha Himmlera nebo velitele osvětimského koncentračního tábora Rudolfa Hösse. Historie se děje v symbolech: již zde se střetlo divadlo lidskosti a nelidské divadlo krutosti. Naši první otázku musíme přeformulovat. Je možné uzavřít mravnou dohodu s našimi osobními i kolektivními démony? Tomu lze přitakat. Zlo patří do lidského života, jde jen o to, jak s ním nakládáme. Pokud člověk dokáže integrovat svůj stín do osobnosti, můžeme říct, že jedná morálně, i když jej zákon odsoudí. Tato reflexe má ale i svůj sociální rozměr, který se naplňuje ve vztahu k druhým. To je nadosobní, tedy kulturní – či postaru duchovní – dimenze individuality. Zralý a naplněný člověk čili hrdina nemůže stát proti všem a proti světu. Ve svém duchovním životě se uskutečňuje nadosobně. Pokud není ve vztahu, je podoben smutnému izolovanému bohu Stanisława Lema, jenž na osamělé planetě spřádá abstraktní teorie o jiných světech, aniž by si je dokázal představit jinak než jako část sebe sama. Roberto Zucco se tedy z etického hlediska proviňuje tím, že se nechává zcela přemoci svými démony a ztrácí duchovní rozměr lidské bytosti. Je pouze sám se sebou. Bez vztahů k druhým ztratil schopnost tvořit. Může jen konat z nicoty jako Lemův samojediný bůh. Nemorální je jeho jednání proto, že odmítá objevovat svoji osobnost v produktivních vztazích k druhým. Je-li však nakonec schopen navázat bytostný vztah alespoň s jediným člověkem, má naději. Klíčové je, zda mu jako diváci věříme, že tento vztah není jen další posedlostí.
Autor textu je filozof a religionista Jan Motal.
Otázky jsou o to palčivější, že skrze jeho postavu jako by hovořili démoni naší doby. Dramatem rezonuje nihilistické přesvědčení pozdně moderní epochy, že žijeme v bezbožném světě nicoty. Není tedy zcela morální se prostě začít aktivně bránit?
STRAŠIDLA V LIDSKÉ MYSLI
Studenti v seminářích etiky řešívají známý myšlenkový experiment: z kopce se po kolejích valí na skupinu dělníků odbrzděný vagón. Nelze je varovat, nemají šanci utéct. Avšak koleje se rozdvojují a na vedlejší z nich pracuje pouze jeden dělník. Otázka zní: Přehodíte výhybku? Část studentů argumentuje, že záměrně zabít člověka je vražda, proto by výhybku nechali, jak je, o údělu dělníků tak rozhodne osud. Druhá část naopak soudí, že dobro většiny je důležitější než jednotlivec. Jde o následky, ne o princip. A proto by vagon odklonili. Tyto přístupy načrtávají klasická schémata morálního posuzování: řídíme se principy, jež by měly být univerzálně platné, anebo kalkulujeme zisky z následků činu. Obě metody vycházejí z úvahy, že člověk je samostatná a nezávislá bytost, jejíž jednání se řídí rozumovou úvahou – a je tedy logické. Proto klademe požadavek morální zodpovědnosti tak, že lidé mají být schopni rozumně odpovědět na otázku, proč se činu dopustili. Moderní etika vychází z předpokladu viktoriánské vědy, že svět je srozumitelný a logický. To se týká i problému hranice dobra. Proto se moderní lovci zla, detektivové jako Sherlock Holmes či Hercule Poirot, pyšní brilantním rozumem. Na rozdíl od svých arabských či čínských předchůdců z orientálních příběhů, kteří neusilovali o vyřešení případu, ale přiznání viníka, anebo měli co do činění s nadpřirozenem. Soudce průmyslového věku se podobá Dickensově panu Gradgrindovi: „V tomto životě nechceme než fakta, pane; nic než fakta!“ Z tohoto pohledu by bylo třeba Zucca odsoudit, protože vražda je principiálně nepřípustná, případně musíme vypočíst hodnotu jeho msty. Problém tkví v tom, že fakta a logický kalkul nestačí. Morálku nelze vypočítat. Podstatná část lidské mysli je totiž mimo dosah rozumu. Buď obsahuje potlačené či nepřiznané síly a touhy, anebo nám vůbec nepatří – má kolektivní či neosobní povahu. Z obou těchto zdrojů se tu a tam bere energie, jež probublává nejen našimi sny a fantaziemi, ale i každodenní realitou. Aniž si to uvědomujeme, naši ochotu pomáhat druhým nebo přijmout nějaký mravní úkol ovlivňují nejen traumata, étos doby či kolektivní pnutí, ale i náhoda nebo vlivy okolí. Spoustu věcí děláme automaticky; a když si to uvědomíme, najednou strneme netušíce, co dělat – jako při zadávání PIN kódu v bankomatu. Situační vlivy jsou dnes již dobře prozkoumané psychologií, ty hlubinné stále dlí ponořeny v nejasných mlhách a věda k nim přistupuje s obezřetností či skepsí. Ať tak, či onak: nepatříme sami sobě. Alespoň ne zcela. I proto má pravdu americká filozofka Jane Bennettová, která v knize Živoucí hmota vyzývá k opuštění tradiční teorie „silné“ zodpovědnosti. Člověk není nezávislý jedinec, rozhodující se ze sebe a pro sebe, ale spíše uzel jednání mnohých aktérů. Připočítat mu plně jeho počínání je nesprávné. Adekvátnější obraz skutečnosti měli k dispozici naši předkové, jejichž svět byl zabydlen démony či strašidly, zmoky a plivníky nebo rusalkami a větrnicemi spoluzodpovědnými za jejich osud. V takovém světle otázka, zda může být morálně ospravedlnitelné konat zlo, ztrácí charakter protimluvu. Copak lze odsoudit člověka, jehož posedl démon? Neměli bychom mu spíše pomoci? Novověk má však za to, že světlu nesmí stát nic v cestě: proto se masové pronásledování čarodějnic objevuje až v patnáctém století, stejně jako systematické ničení „zaostalých“ kultur v koloniích. S věkem rozumu zlo nezmizelo, ale bylo potlačeno. Aby vyhřezlo v nové podobě kolektivního násilí a genocidách.
NENAKAŽLIVÉ ZLO
Část z těchto strašidel, již hlubinná psychologie nazývá kolektivní nevědomí, má nadosobní povahu. Jsou to děsy či touhy doby, v níž žijeme. V nejhlubší vrstvě tohoto nevědomí potom dlí paměť evoluce: pudy, instinkty a vzorce chování ukryté v nejstarších částech mozku a hormonálního systému. Pokud se ale na našich činech podílejí i strašidla v našem nitru či bezprostředním okolí, neznamená to, že morálka je iluze? Nikoliv. Jde o to, zda si je uvědomujeme a jsme schopni s nimi navázat kontakt a domluvit se. Pod vlivem otřesné zkušenosti holokaustu napsal po druhé světové válce psycholog židovského původu Erich Neumann pozoruhodný esej (zprvu přijatý s velkým nepochopením). V knize Hlubinná psychologie a nová etika vyhlásil nutnost překonat staré pojetí morálky postavené na racionálních principech potlačujících a vytěsňujících zlo. Pokud se má budoucnost lišit od epochy, jež donesla lidstvo na křídlech civilizace a průmyslové revoluce až do plynových komor a kremačních pecí, musíme naopak zlo přijmout a integrovat. I když nezmizí, přestane být toxické. Nebude nám unikat a nekontrolovaně se šířit. Každé potlačené zlo si totiž podle Neumanna najde cestu do našich životů; nejčastěji tím, že ho projektujeme na druhé. Potom mohou i celé národy podléhat iluzi, že lze ospravedlnit genocidu či masový útisk. A náš Zucco může mít pocit, že je v právu. Démony tedy není možné spoutat či se před nimi obrnit ve věži světcově, jak si představovala viktoriánská věda. Je třeba se s nimi naučit žít a demaskovat je. Jen tak ztratí svoji sílu. Navíc si uvědomme, že nenavštěvují jenom některé z nás, ale že je sdílíme. Že jsou produktem doby, archetypů lidské mysli nebo kolektivního traumatu. Namísto reprodukce zla tak může nastoupit hojivý proces, jenž sice nevymýtí špatnosti světa, ale otevře cestu soucitu, útěše a tvůrčímu přístupu k životu. Na přelomu 19. a 20. století německý anarchista a po krátkou dobu i divadelní dramaturg Gustav Landauer prosazoval vizi, že svobodná společnost bez útisku nemůže být postavena na racionální smlouvě individuí. Za zdroj zla považoval sobectví, evolučně pozdní a typicky lidský pud. Jádrem morálky, kterou je nutno hledat hluboko v našem nitru, je spíše pospolitost a vzájemnost. Tento předpoklad tehdejších anarchistů v čele s Petrem Kropotkinem potvrdil nizozemský primatolog Frans de Waal svými výzkumy. Vyspělý přírodní řád podle něj není založen na boji silných se slabými, nýbrž se zakládá na empatii. Landauer razil svérázné pojetí individuality. Nectil suverenitu jedinečné lidské osobnosti. Podstatné je typicky lidské. Hrdinou podle něj není brilantní génius přesahující své souputníky, ale ten, kdo projevuje ono sdílené, „konkrétní, původní, velké a důležité“, jež z nás dělá lidi. Kdo doluje z hlubin své duše kolektivní anděly lidskosti, je „tisícem našich současníků považován za typické individuum vyjadřující podstatu našeho druhu“. Takový člověk je zralý a celistvý.
MORÁLNÍ HRDINA NA JEVIŠTI BUDOUCNOSTI
Landauerův hrdina jakožto archetyp lidského pokolení – to je cesta k etice, která přijímá člověka i s jeho špatnými stránkami. Takový hrdina totiž nevyjadřuje neuskutečnitelný a abstraktní princip, ale živou naději pro všechny. Odložil pokrytectví i sebeiluze, za své chyby neviní druhé a naplňuje se ve vztazích k druhým. A proto se může dopustit i zla (vždyť je člověkem!), které již však není nakažlivé. Ač z hlediska práva zůstane zločincem, morálně je omilostněn. Landauerův přítel, filozof dialogu Martin Buber věnoval podstatnou část svého díla tomu, aby pochopil, co znamená naplnit lidství. Vysvětlil, že autentická osobnost se musí realizovat ve třech dimenzích: ve vztahu ke světu, k druhým lidem a k absolutnu. Lidství se tedy může v jedinci naplnit jen v „mezilidském“, což je paradox známý právě z divadla. Buber ve svém dialogickém eseji Daniel ukázal, že jedinečnost dramatu spočívá v napětí mezi póly. Ty jsou v divadle spojené, ale nesloučené: herec a role, protagonista a antagonista, umělci a diváci. Tím můžeme při (dobrém) představení zakoušet paradoxní napětí celistvosti. Takový má být i hrdina: nevysvětlitelně a nelogicky úplný. Tvůrčí a dynamický. „Nesmíme od lidí utéct k lidstvu v čistém umění. S lidmi chceme vybudovat umělecké dílo dobrého života. Tento most mezi uměleckým obrazem lidstva a hemžícím se lidským davem je divadlo.“ Tyto řádky napsal v dopise Louise Dumontové (herečce a principálce Schauspielhaus Düsseldorf) v roce 1919 v plné víře ve zdar své revoluce už jako mnichovský lidový komisař pro osvětu. Jen pár týdnů předtím, než byl ubit k smrti pravicovými bojůvkami Freikorps. Členy polovojenské organizace, v níž se krutosti učila řada pozdějších nacistů, včetně vůdce vyhlazování Židů Heinricha Himmlera nebo velitele osvětimského koncentračního tábora Rudolfa Hösse. Historie se děje v symbolech: již zde se střetlo divadlo lidskosti a nelidské divadlo krutosti. Naši první otázku musíme přeformulovat. Je možné uzavřít mravnou dohodu s našimi osobními i kolektivními démony? Tomu lze přitakat. Zlo patří do lidského života, jde jen o to, jak s ním nakládáme. Pokud člověk dokáže integrovat svůj stín do osobnosti, můžeme říct, že jedná morálně, i když jej zákon odsoudí. Tato reflexe má ale i svůj sociální rozměr, který se naplňuje ve vztahu k druhým. To je nadosobní, tedy kulturní – či postaru duchovní – dimenze individuality. Zralý a naplněný člověk čili hrdina nemůže stát proti všem a proti světu. Ve svém duchovním životě se uskutečňuje nadosobně. Pokud není ve vztahu, je podoben smutnému izolovanému bohu Stanisława Lema, jenž na osamělé planetě spřádá abstraktní teorie o jiných světech, aniž by si je dokázal představit jinak než jako část sebe sama. Roberto Zucco se tedy z etického hlediska proviňuje tím, že se nechává zcela přemoci svými démony a ztrácí duchovní rozměr lidské bytosti. Je pouze sám se sebou. Bez vztahů k druhým ztratil schopnost tvořit. Může jen konat z nicoty jako Lemův samojediný bůh. Nemorální je jeho jednání proto, že odmítá objevovat svoji osobnost v produktivních vztazích k druhým. Je-li však nakonec schopen navázat bytostný vztah alespoň s jediným člověkem, má naději. Klíčové je, zda mu jako diváci věříme, že tento vztah není jen další posedlostí.
Autor textu je filozof a religionista Jan Motal.