Eva Jiřikovská porušuje nepsané pravidlo současného českého divadla, že muži jsou autory scén a ženy se stávají kostýmními výtvarnicemi. A potvrzuje nepotvrzenou teorii, proč tomu tak bývá – je velice empatická a klidná, tedy umí trpělivě a přesvědčivě vysvětlovat hercům, proč je nutné mít paruku, a ujišťovat je, že jim ten kostým sluší… Navrhla kostýmy i scénu pro desítky inscenací (jen v Městských divadlech pražských je to výprava k Neviditelnému, Yermě a pohybovému projektu Riders) a v rozhovoru vysvětluje, proč je to pro ni příjemnější a přínosnější práce. Dotkly jsme se ale také intimnějších a citlivějších témat.
EVA JIŘIKOVSKÁ: DÁVNOU DUŠÍ FOLKLORISTKA
V rozhovoru, který vznikl před desíti lety, jste říkala, že nikdy nechcete odejít ze Slováckého divadla, protože jste tam doma… Nyní ale už v tomto divadle jako stálý spolupracovník nepůsobíte.
Zvolila jsem nejnáročnější možnou cestu, jak naplňovat své rozhodnutí být scénografkou a kostýmní výtvarnicí. Moje doma je stále na Slovácku, byť mám skvělé zázemí v Praze, v pracovním mezidobí jedu čtyři hodiny vlakem domů. Je to moje rodiště, mám tam kořeny, vytrhnout je nelze, nejde to. Ve Slováckém divadle skončilo moje působení výměnou ředitele. Radnice tehdy tlačila na snižování stavů. Rok jsem se srovnávala s ukončením, s tím, že už to nebude moje divadlo, srdce mě bolelo. S jinými režiséry jsem ale spolupracovala již před mým odchodem. A v konečném důsledku to byla vlastně výhra.
Kam jste se za poslední dekádu posunula?
Posunutí spočívá spíš v přesunech. Z místa A do B či C někdy i D. Čímž navazuji na místo trvalého pobytu. Nejsem typ, který někam spěchá. Vyčkávám. Jeden kolega mi řekl, že jsem schovaná v koutě, ale oni, režiséři, si mě našli. Jsem čím dál víc introvert, nemám potřebu být viděna na premiérách, večírcích, lajkovat známé režiséry s vidinou možné spolupráce.
Co v tvorbě chcete a co nechcete? Jaké máte ráda režiséry?
Chci se vyjadřovat vlastním jazykem, názorem, komunikovat s režisérem. Často se stává, že režisér reaguje na můj výtvarný podnět, ukážu mu cestu, možnosti, koncept. Někdy naopak určí směr režisér se zcela jasnou vizí. S některými režiséry jsme již tak napojení, že stačí jemně naznačit a pak už se navzájem doplňujeme. Tento druh spolupráce je pro mě nejvíc radostný. Mí oblíbení režiséři se postupně usadili v Praze, tedy můj posun za nimi byl přirozený.
Spolupracujete radši s režiséry, které už znáte, nebo vyhledáváte nové pracovní výzvy?
Nové pracovní výzvy si mě vyhledávají samy. Mám stálý okruh mnou oblíbených režisérů – snad i oni mě milují –, rozhodně se ale neuzavírám. Mám radost, že mě oslovují ti, kteří hledají posun, nadstavbu, kreativitu.
Je pro vás stále stejně vzrušující, když se poprvé ponoříte do textu či poprvé hovoříte o výtvarné stránce s režisérem?
Vzrušení pociťuju vždy. A to je na této práci nejfatálnější! Ten nový a nový ponor do neprobádaného, hledání, seznamování s tématem, interakce… Naopak ovšem potřebuju mít stabilní rodinné zázemí, klidného partnera a lásku.
Když jsme s fotografem Patrikem Boreckým plánovali titulní stranu, zmínila jste, že byste se chtěla fotit ve scéně k inscenaci Yerma. Je to pro vás srdeční záležitost, výjimečná inscenace?
Inscenace Yerma se stala pro celý tým katarzí, každý se tam našel. Je o možnosti vypořádat se s osobními tématy, které hluboce rezonují dnešní společností – každý z nás se někdy ptá, zda se má a chce se stát rodičem, zda má být sám, či nemá zůstávat sám… A pak jsou zde momenty, kdy se svobodně nerozhodujete, osud určil – v tomto případě je to Yermina nemožnost otěhotnět. Patřím k této poslední skupině a Yermin svět se propojil. Výtvarná koncepce možná i proto vznikla zcela přirozeně. V textu zmíní postava Matky červotoče v nábytku. A první záchytný bod byl jasný, přenést do scény důmyslné cesty tvora, který klade miliony vajíček. Vznikl reliéf, mající ve zvětšeném měřítku až designový charakter, ovšem s myšlenkou, na kterou potřebuju poukázat, podpořit dění na scéně. Stejný postup jsem aplikovala, když jsem se dočetla, že Yerma chce v novém bytě vysadit květiny. Doma má zelené truhlíky plné zeminy, a přesto nic neroste. Prázdnota a bolest. Další černé umělohmotné truhlíky vykrývají jeviště dokola, taktéž prázdné, bez života. Jak jsem se doslechla, inscenace diváky oslovila a je navštěvovaná. Těším mě to. Divák jí rozumí, protože se ho bytostně dotýká.
Jedním z poznávacích znaků vaší práce je, že se nebojíte exprese a nadsázky, teatrálnosti.
Naštěstí se potkávám s režiséry, kteří mi tuto možnost přímo nabízejí. Velmi mě baví proměnit herce, jeho ustálenou podobu, narušovat jeho tělesný vyjadřovací slovník, nastavit mu překážku, kterou ve výsledku musíme zdolat oba. Kostýmy se mi propojují se scénografií, často na sebe navzájem nabalí plejádu segmentů a prvků tvořících přesný slovník.
To mě velice zajímá – je pro vás příjemnější či přínosnější, když vytváříte k inscenaci celou výpravu – tedy kostýmy i scénu?
Jsem nejšťastnější, když mám možnost vytvořit výpravu. Co se nevleze do scény, většinou přenesu do kostýmů, nebo naopak. Materiál ve scéně mi následně ovlivní vzhled kostýmů. Proto jsou pro mě materiály tak důležité. Vše společně propojím, najdu klíč. Nic není nahodilé, koncept je totiž pro mě na prvním místě. Pečlivě pracuji s textem, podstatné je, co mi chce autor, posléze nejdůležitější osoba, režisér, povědět. Jak dílu můžu pomoct.
A pak často vidím a oceňuji ve vašich výpravách – když se to samozřejmě hodí k látce – folklorní prvky. Uherské Hradiště vám přinejmenším zůstalo v krvi, že?
Dávnou duší folkloristka… Chodila jsem jako malá do folklorního souboru Hradišťánek a posléze do Hradišťanu. V blízkosti osídlení Velké Moravy, tam, kde byli pohani. Dochované tradice mě v mládí formovaly. Krajina nás zkrátka obklopuje a ovlivňuje. Toto se do vás vryje a vy pak můžete čerpat neomezeně. S režisérem Martinem Františákem si v těchto motivech libujeme. Naopak s Dodem Gombárem je již posouváme do nadrovin vnímání.
Co vás ještě umělecky formuje a posunuje – zmínila byste například konkrétní umělecká díla?
Architektura současná, brutalistní, doba loosovská a svár mezi ornamentem a následnou školou Bauhausu. Spektrum barev opět školy Bauhaus přes Rothkovy barevné kompozice. Může to být jakýkoli podnět k zamyšlení ve formě výstav, koncertů. Každopádně až text a jasná představa týmu mě posouvají kupředu a až tehdy začínám budovat výtvarnou koncepci inscenace.
Dokážete popsat rozdíl mezi návrhy scénografie k činoherním, hudebním a pohybovým projektům?
Rozdíl v tomto nevidím. Přístup mám stejný. Nejdůležitější je pro mě základní motiv, myšlenka, když ji najdu, tak návaznost je již snadná. Pouze jediné vás může brzdit, a to jsou rozpočty v jednotlivých projektech. Je obrovský rozdíl, když vytváříte operní scénografii, nebo alternativní pohybový projekt. Jistě není tajemstvím, že operní rozpočtový svět disponuje zcela jinými finančními prostředky na výrobu než třeba pohybové divadlo, které je v České republice abnormálně finančně podhodnocováno. V České republice se obecně propaguje filmový průmysl, hudební průmysl, v posledních letech je na vzestupu design. Naopak divadlo nemá ani řádné vyústění každoroční snahy divadelníků. Existují ankety, které proběhnou někde na sociálních sítích, v Divadelních novinách, možná se zmíní v oficiálním tisku. Důstojné ohodnocení, se vším, co k předání cen patří, v divadelním prostředí ovšem nenajdete. Ceny Thálie vyhodnocuje Herecká asociace. Ty bohužel z našeho profesního hlediska nemohu brát v potaz. Vždy trpím, zahlédnu-li v televizi onen slavnostní přenos. Vizuálně je to nevkusná podívaná, která může dozajista odradit hlavně mladého diváka, o kterého by divadelní domy měly bojovat ponejvíce.
Slyšela jsem, že jste jedna z prvních scénografek a kostýmních výtvarnic, která u nás začala návrhy připravovat v počítači.
Ano, začala jsem takto dělat návrhy už v roce 2007. Zvolila jsem tuto cestu proto, aby režisér dostal ode mě nejlepší možné vyjádření, jak by kostým mohl vypadat. Už tehdy jsem kreslicím nástrojem různě odmazávala a následně klonovala a natahovala, zvětšovala objem dle hmotnosti herců a podobně. Posléze si hledala přímo fotografii herce, herečky, malovala jim tvář. Přidala paruku či změnila účes. Dokonce se doteď u této fáze navrhování stále bavím. Přistihnu se, že se usmívám, čekajíc, co z celého návrhu vznikne. Vlevo nahoře mám jméno postavy a herce. Dopisuju a vysvětluju jednotlivé části oděvu. V okamžiku, kdy se začne návrh realizovat, stává se pro mě trochu bezcenným. Možná je to proto, že tam není přímo ruční záznam, kresba tužkou. Nebo protože mám zálohu v počítači? Důležitý je přece výsledek na jevišti, ne papírová átrojka.
Co pro vás vlastně znamená, když se řekne divadelní svět?
To je mučící otázka! Divadlo mi umožňuje vyjadřovat se vizuálním způsobem, jakým by to v jiných oborech nebylo možné. Každá inscenace má svůj vlastní mikrokosmos, v němž potkávám spoustu inspirativních lidí, a ti mě posouvají dál. Je to týmová práce. Být v tomto prostředí vnímám jako výzvu a zároveň je to velké privilegium. I přes všechny útrapy, spojené hlavně s cestováním, si říkám, že je to sen. A já ho žiju.
EVA JIŘIKOVSKÁ
(*1976)
Vystudovala grafiku a výtvarnou výchovu na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 2004–2016 působila jako scénografka a autorka propagační grafiky ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Jako scénografka působí v činoherních a operních domech v České republice a na Slovensku. Opakovaně spolupracuje s režiséry Dodem Gombárem (inscenace Merlin: Zrození a Merlin: Grál, Jesus Christ Superstar, Žítkovské bohyně či Cyrano z Bergeracu), J. A. Pitínským (Rok na vsi, Liška Bystrouška – Příběhy krve, Kalibův zločin), Annou Davidovou (Absolutno – kabaret o konci světa, Báby), Lenkou Vagnerovou (Poe, Riders), Martinem Františákem (Neviditelný, Na větrné hůrce, Konec masopustu, Hadry, kosti, kůže, Srpnové světlo), Michalem Dočekalem (Romeo a Julie, Smutek sluší Elektře, Sternenhoch), Mariánem Amslerem (Lazarus, Yerma, Švejk) a Tomášem Studeným (Tajemství, Lékárník). V současné době připravuje kostýmy pro inscenaci Čapkovy Bílé nemoci v režii Michala Dočekala, která bude mít premiéru v dubnu letošního roku v divadle ABC. Věnuje se také vlastní volné tvorbě – např. se zúčastnila kolektivní výstavy v rámci 250. výročí narození W. A. Mozarta v Mozarthausu ve Vídni nebo v Městském divadle Brno, v Litoměřicích aj. Dlouhodobě spolupracuje se souborem Hradišťan. Podílela se na dokumentech České televize Vracaja sa dom od Betléma a na televizních pořadech Na forbíně a Manéž Bolka Polívky.
Text připravila Lenka Dombrovská.
Zvolila jsem nejnáročnější možnou cestu, jak naplňovat své rozhodnutí být scénografkou a kostýmní výtvarnicí. Moje doma je stále na Slovácku, byť mám skvělé zázemí v Praze, v pracovním mezidobí jedu čtyři hodiny vlakem domů. Je to moje rodiště, mám tam kořeny, vytrhnout je nelze, nejde to. Ve Slováckém divadle skončilo moje působení výměnou ředitele. Radnice tehdy tlačila na snižování stavů. Rok jsem se srovnávala s ukončením, s tím, že už to nebude moje divadlo, srdce mě bolelo. S jinými režiséry jsem ale spolupracovala již před mým odchodem. A v konečném důsledku to byla vlastně výhra.
Kam jste se za poslední dekádu posunula?
Posunutí spočívá spíš v přesunech. Z místa A do B či C někdy i D. Čímž navazuji na místo trvalého pobytu. Nejsem typ, který někam spěchá. Vyčkávám. Jeden kolega mi řekl, že jsem schovaná v koutě, ale oni, režiséři, si mě našli. Jsem čím dál víc introvert, nemám potřebu být viděna na premiérách, večírcích, lajkovat známé režiséry s vidinou možné spolupráce.
Co v tvorbě chcete a co nechcete? Jaké máte ráda režiséry?
Chci se vyjadřovat vlastním jazykem, názorem, komunikovat s režisérem. Často se stává, že režisér reaguje na můj výtvarný podnět, ukážu mu cestu, možnosti, koncept. Někdy naopak určí směr režisér se zcela jasnou vizí. S některými režiséry jsme již tak napojení, že stačí jemně naznačit a pak už se navzájem doplňujeme. Tento druh spolupráce je pro mě nejvíc radostný. Mí oblíbení režiséři se postupně usadili v Praze, tedy můj posun za nimi byl přirozený.
Spolupracujete radši s režiséry, které už znáte, nebo vyhledáváte nové pracovní výzvy?
Nové pracovní výzvy si mě vyhledávají samy. Mám stálý okruh mnou oblíbených režisérů – snad i oni mě milují –, rozhodně se ale neuzavírám. Mám radost, že mě oslovují ti, kteří hledají posun, nadstavbu, kreativitu.
Je pro vás stále stejně vzrušující, když se poprvé ponoříte do textu či poprvé hovoříte o výtvarné stránce s režisérem?
Vzrušení pociťuju vždy. A to je na této práci nejfatálnější! Ten nový a nový ponor do neprobádaného, hledání, seznamování s tématem, interakce… Naopak ovšem potřebuju mít stabilní rodinné zázemí, klidného partnera a lásku.
Když jsme s fotografem Patrikem Boreckým plánovali titulní stranu, zmínila jste, že byste se chtěla fotit ve scéně k inscenaci Yerma. Je to pro vás srdeční záležitost, výjimečná inscenace?
Inscenace Yerma se stala pro celý tým katarzí, každý se tam našel. Je o možnosti vypořádat se s osobními tématy, které hluboce rezonují dnešní společností – každý z nás se někdy ptá, zda se má a chce se stát rodičem, zda má být sám, či nemá zůstávat sám… A pak jsou zde momenty, kdy se svobodně nerozhodujete, osud určil – v tomto případě je to Yermina nemožnost otěhotnět. Patřím k této poslední skupině a Yermin svět se propojil. Výtvarná koncepce možná i proto vznikla zcela přirozeně. V textu zmíní postava Matky červotoče v nábytku. A první záchytný bod byl jasný, přenést do scény důmyslné cesty tvora, který klade miliony vajíček. Vznikl reliéf, mající ve zvětšeném měřítku až designový charakter, ovšem s myšlenkou, na kterou potřebuju poukázat, podpořit dění na scéně. Stejný postup jsem aplikovala, když jsem se dočetla, že Yerma chce v novém bytě vysadit květiny. Doma má zelené truhlíky plné zeminy, a přesto nic neroste. Prázdnota a bolest. Další černé umělohmotné truhlíky vykrývají jeviště dokola, taktéž prázdné, bez života. Jak jsem se doslechla, inscenace diváky oslovila a je navštěvovaná. Těším mě to. Divák jí rozumí, protože se ho bytostně dotýká.
Jedním z poznávacích znaků vaší práce je, že se nebojíte exprese a nadsázky, teatrálnosti.
Naštěstí se potkávám s režiséry, kteří mi tuto možnost přímo nabízejí. Velmi mě baví proměnit herce, jeho ustálenou podobu, narušovat jeho tělesný vyjadřovací slovník, nastavit mu překážku, kterou ve výsledku musíme zdolat oba. Kostýmy se mi propojují se scénografií, často na sebe navzájem nabalí plejádu segmentů a prvků tvořících přesný slovník.
To mě velice zajímá – je pro vás příjemnější či přínosnější, když vytváříte k inscenaci celou výpravu – tedy kostýmy i scénu?
Jsem nejšťastnější, když mám možnost vytvořit výpravu. Co se nevleze do scény, většinou přenesu do kostýmů, nebo naopak. Materiál ve scéně mi následně ovlivní vzhled kostýmů. Proto jsou pro mě materiály tak důležité. Vše společně propojím, najdu klíč. Nic není nahodilé, koncept je totiž pro mě na prvním místě. Pečlivě pracuji s textem, podstatné je, co mi chce autor, posléze nejdůležitější osoba, režisér, povědět. Jak dílu můžu pomoct.
A pak často vidím a oceňuji ve vašich výpravách – když se to samozřejmě hodí k látce – folklorní prvky. Uherské Hradiště vám přinejmenším zůstalo v krvi, že?
Dávnou duší folkloristka… Chodila jsem jako malá do folklorního souboru Hradišťánek a posléze do Hradišťanu. V blízkosti osídlení Velké Moravy, tam, kde byli pohani. Dochované tradice mě v mládí formovaly. Krajina nás zkrátka obklopuje a ovlivňuje. Toto se do vás vryje a vy pak můžete čerpat neomezeně. S režisérem Martinem Františákem si v těchto motivech libujeme. Naopak s Dodem Gombárem je již posouváme do nadrovin vnímání.
Co vás ještě umělecky formuje a posunuje – zmínila byste například konkrétní umělecká díla?
Architektura současná, brutalistní, doba loosovská a svár mezi ornamentem a následnou školou Bauhausu. Spektrum barev opět školy Bauhaus přes Rothkovy barevné kompozice. Může to být jakýkoli podnět k zamyšlení ve formě výstav, koncertů. Každopádně až text a jasná představa týmu mě posouvají kupředu a až tehdy začínám budovat výtvarnou koncepci inscenace.
Dokážete popsat rozdíl mezi návrhy scénografie k činoherním, hudebním a pohybovým projektům?
Rozdíl v tomto nevidím. Přístup mám stejný. Nejdůležitější je pro mě základní motiv, myšlenka, když ji najdu, tak návaznost je již snadná. Pouze jediné vás může brzdit, a to jsou rozpočty v jednotlivých projektech. Je obrovský rozdíl, když vytváříte operní scénografii, nebo alternativní pohybový projekt. Jistě není tajemstvím, že operní rozpočtový svět disponuje zcela jinými finančními prostředky na výrobu než třeba pohybové divadlo, které je v České republice abnormálně finančně podhodnocováno. V České republice se obecně propaguje filmový průmysl, hudební průmysl, v posledních letech je na vzestupu design. Naopak divadlo nemá ani řádné vyústění každoroční snahy divadelníků. Existují ankety, které proběhnou někde na sociálních sítích, v Divadelních novinách, možná se zmíní v oficiálním tisku. Důstojné ohodnocení, se vším, co k předání cen patří, v divadelním prostředí ovšem nenajdete. Ceny Thálie vyhodnocuje Herecká asociace. Ty bohužel z našeho profesního hlediska nemohu brát v potaz. Vždy trpím, zahlédnu-li v televizi onen slavnostní přenos. Vizuálně je to nevkusná podívaná, která může dozajista odradit hlavně mladého diváka, o kterého by divadelní domy měly bojovat ponejvíce.
Slyšela jsem, že jste jedna z prvních scénografek a kostýmních výtvarnic, která u nás začala návrhy připravovat v počítači.
Ano, začala jsem takto dělat návrhy už v roce 2007. Zvolila jsem tuto cestu proto, aby režisér dostal ode mě nejlepší možné vyjádření, jak by kostým mohl vypadat. Už tehdy jsem kreslicím nástrojem různě odmazávala a následně klonovala a natahovala, zvětšovala objem dle hmotnosti herců a podobně. Posléze si hledala přímo fotografii herce, herečky, malovala jim tvář. Přidala paruku či změnila účes. Dokonce se doteď u této fáze navrhování stále bavím. Přistihnu se, že se usmívám, čekajíc, co z celého návrhu vznikne. Vlevo nahoře mám jméno postavy a herce. Dopisuju a vysvětluju jednotlivé části oděvu. V okamžiku, kdy se začne návrh realizovat, stává se pro mě trochu bezcenným. Možná je to proto, že tam není přímo ruční záznam, kresba tužkou. Nebo protože mám zálohu v počítači? Důležitý je přece výsledek na jevišti, ne papírová átrojka.
Co pro vás vlastně znamená, když se řekne divadelní svět?
To je mučící otázka! Divadlo mi umožňuje vyjadřovat se vizuálním způsobem, jakým by to v jiných oborech nebylo možné. Každá inscenace má svůj vlastní mikrokosmos, v němž potkávám spoustu inspirativních lidí, a ti mě posouvají dál. Je to týmová práce. Být v tomto prostředí vnímám jako výzvu a zároveň je to velké privilegium. I přes všechny útrapy, spojené hlavně s cestováním, si říkám, že je to sen. A já ho žiju.
EVA JIŘIKOVSKÁ
(*1976)
Vystudovala grafiku a výtvarnou výchovu na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 2004–2016 působila jako scénografka a autorka propagační grafiky ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Jako scénografka působí v činoherních a operních domech v České republice a na Slovensku. Opakovaně spolupracuje s režiséry Dodem Gombárem (inscenace Merlin: Zrození a Merlin: Grál, Jesus Christ Superstar, Žítkovské bohyně či Cyrano z Bergeracu), J. A. Pitínským (Rok na vsi, Liška Bystrouška – Příběhy krve, Kalibův zločin), Annou Davidovou (Absolutno – kabaret o konci světa, Báby), Lenkou Vagnerovou (Poe, Riders), Martinem Františákem (Neviditelný, Na větrné hůrce, Konec masopustu, Hadry, kosti, kůže, Srpnové světlo), Michalem Dočekalem (Romeo a Julie, Smutek sluší Elektře, Sternenhoch), Mariánem Amslerem (Lazarus, Yerma, Švejk) a Tomášem Studeným (Tajemství, Lékárník). V současné době připravuje kostýmy pro inscenaci Čapkovy Bílé nemoci v režii Michala Dočekala, která bude mít premiéru v dubnu letošního roku v divadle ABC. Věnuje se také vlastní volné tvorbě – např. se zúčastnila kolektivní výstavy v rámci 250. výročí narození W. A. Mozarta v Mozarthausu ve Vídni nebo v Městském divadle Brno, v Litoměřicích aj. Dlouhodobě spolupracuje se souborem Hradišťan. Podílela se na dokumentech České televize Vracaja sa dom od Betléma a na televizních pořadech Na forbíně a Manéž Bolka Polívky.
Text připravila Lenka Dombrovská.