Marie:
Vrátil se kolem 9. května 1960, propustili ho na amnestii. Řezala jsem tenkrát pod kolnou dříví. Jenda byl s klukama kdesi na pastvě, měl dvanáct roků. Mařenka byla se mnou, měla tři roky, hrála si tam a už jsme chtěly jít domů, že budeme vařit oběd. Najednou se otevřela vrátka a před námi Jan. Z devíti let mu odpustili jenom měsíc. Už si myslel, že ho už nepustí, protože šel až poslední den.
Vařili jsme pak oběd.

Jan:
Teď se vracím a jsem tady.
Nahradit vám roky své nepřítomnosti.
Každému jiným způsobem jsem chyběl a teď se každému jiným způsobem budu dávat.
Je mi jasné, že buď se obrodím, nebo zahynu.
-
Ten údiv, když si uvědomuji, kolik let to uteklo, a že jsem vlastně už stár. Na této kruté skutečnosti se nedá nic měnit a doporučuje se ji klidně co nejčastěji rozjímat. Ale klidně a zhluboka přitom dýchat.

Marie:
Po návratu z vězení skoro nikam nemohl dojít, ani do kostela ne, protože je to do kopečka. Ani moc necestoval. Byl jednou v Brně a doktor mu prý řekl, že je to s ním dobré. No nevím, co na něm viděl dobrého, já viděla, jak zchátral... Byl si ještě ve Žďáře pro občanský průkaz, jednou zajel do Tasova na návštěvu k Demlovi. Potom se blížil podzim, září, říjen a malý Jenda chodil vybírat brambory. Kdesi na poli uslyšel zvonit umíráček. To byl manželův. Dostal chřipku, špatně se mu dýchalo, pořád měl otevřené okno… Začal chrchlat kašel, dostal horečku a doktor ho poslal do nemocnice pod kyslík. Jela jsem s ním sanitkou, seděl vedle řidiče, já seděla vzadu v autě a teď vidím, že se otočil na mě, začal... hlavu měl na bok a začal... a v očích jsem viděla, že je úplně v mdlobách, povidám zastavte, prosim vás, manželovi je špatně a tak on zastavil, manžel naklonil hlavu a zemřel. Tak jsme obrátili sanitku a jeli zpátky do Uhřínova…

Inscenace vznikla ke 115. výročí básníkova narození.