Archiv

07.01.2008

Experiment Zlomatka a nekomerční Malá divadelní přehlídka slovenského divadla v MDP

Experiment Zlomatka

V rámci Malé divadelní přehlídky slovenského divadla v Rokoku se 25. ledna odehraje ojedinělý experiment. Ve dvou představeních 18.00 a 20.30 hodin se totiž prolnou herci z české a slovenské inscenace. Zlomatka líčí drsný příběh střetu matky se synem, balancujícího na hranici lásky a nenávisti, směšnosti a zoufalství. Mladík je gay a jeho matka se ho rozhodne vyléčit. A zvolí vskutku extrémní terapii. Na obou inscenacích spolupracovali režisér Peter Gábor a dramaturgyně Věra Mašková, které jsme se zeptali:

Jak jste k tomu tématu přišli a proč vás oslovilo?
Je to hra, která získala v Itálii cenu za nejlepší drama roku 2005 a přitom nebyla inscenována. Autor Mario Gelardi pochází z jihu Itálie, z Neapole, kde je to téma strašně citlivé, ožehavé. Hra měla světovou premiéru v Praze, což svědčí o tom, že jsem docela otevřená, liberální společnost. Jsou kouty Evropy, kde se ještě s tímto tématem tvrdě naráží. Mně se zdálo, že přínos této hry je hlavně v tom, že mapuje cítění a vnímání menšinového tématu skrze člověka veskrze primitivního. Je to téma, které sice bylo traktováno poměrně často, ale v rovině intelektuální, v jiných vrstvách společnosti. Ale právě mezi těmito primitivními lidmi to zmapováno není, přestože tam jsou předsudky zakořeněny nejsilněji a je to vlastně nejdramatičtější problém. To téma je samozřejmě širší - kromě tématu homosexuality je to také o střetání primitivismu a slušnosti, na jedné straně brutální síly a na druhé straně snahy o dialog. Takže příběh zasahuje poměrně široké spektrum diváků, kteří mají nejrůznější zkušenosti ze vzájemných střetů dvou proti sobě stojících stran.

Byla jste při vzniku obou inscenací. Vnímáte nějaké výraznější rozdíly mezi českou a slovenskou inscenací?
Rozdílů je několik. To české představení bylo koncipováno pro Řeznickou, tedy pro malý prostor, kde jsou diváci přímo v „kuchyni“, uprostřed dění, takže koncepce stojí na velké autenticitě hereckého projevu. V Bratislavě se inscenace hraje v divadle Astorka, což je poměrně velké kukátkové divadlo, takže gesto, které se hodí pro inscenování, musí být samozřejmě větší, dramatičtější, divadelnější. Takže celé představení směřuje k daleko větší metaforičnosti. A pokud jde o téma, to je na Slovensku samozřejmě ožehavější než v liberálních ateistických Čechách, protože tam religióznost, vnímání tématu skrze ní je silnější. Hra obsahuje mimo jiné různé narážky na církevní nešvary, které rezonují na Slovensku jinak než v Čechách, kde na ně diváci většinou nereagují a naopak. Z toho také plyne, že některé významy jsou akcentovány jinak než v Čechách.

Je tento experiment prolnutí dvou různých hereckých týmů v téže hře váš první?
My už jsme tohle s Petrem Gáborem vyzkoušeli, když Peter inscenoval stejnou hru na Slovensku i v Čechách, byla to Premiéra mládí Christiana Giudicelliho. V rámci festivalu v Hradci Králové jsme prohodili české a slovenské herečky a ukázalo se, že je to velmi zajímavé. Propojením vznikaly nové souvislosti, jiný kontext. Pro herce je to trochu adrenalinový sport, protože ten zážitek je strašně autentický. Člověk neví přesně, co partner udělá, ale tím, že hrajou o jednou tématu, jsou tam stejné situace a půdorys, nemůžou zabloudit. A pro diváky to také může být zajímavá věc - uvidí dvě naprosto autentická představení, které se už nemůžou nikdy opakovat. Takže je určitě docela zajímavá zkušenost i z hlediska divadelního. Jsme tedy napjatí, co nového se v představeních objeví.