Archiv

21.01.2008

Přečtěte si rozhovor - Postřižiny: Z obyčejných věcí se stávají neobyčejné

U stolu s Maryškou, Francinem a Pepinem
Na únor 2008 připravuje Petr Svojtka pro scénu Divadla ABC adaptaci slavné Hrabalovy novely Postřižiny (napsali ji společně s Jiřím Janků). U kulatého stolu jsme se sešli s režisérem a ústřední trojicí – Maryškou (Barborou Polákovou), Francinem (Jiřím Hánou) a Pepinem (Miroslavem Vladykou)...

Proč zrovna Postřižiny?
Petr Svojtka: Jednou z dramaturgických linií, které nás v MDP dlouhodobě zajímají, je „česká otázka“, tedy texty, které reflektují různé aspekty české povahy. Hrabal je jedním z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století, který se však v repertoáru MDP dlouho neobjevil. Postřižiny nám přišly zajímavé v tom, že v nich jde o konflikt moderních, progresivních proudů s jistým konzervativismem, nedůvěrou ke všemu novému, s tradicionalismem, maloměšťáctvím... Tohle téma bylo velice aktuální ve 20. letech minulého století stejně jako dnes. Na první zkoušce v nymburském pivovaře přesně pojmenoval pan Vízner, že v Postřižinách jde také o zásadní střet dvou přístupů k životu: na jedné straně odpovědný až přezodpovědnělý přístup správce pivovaru Francina, který se životem „trápí“, s přístupem radostným, svobodomyslným, dobrodružným, jeho ženy Maryšky a bratra Pepina, kteří si v každé chvíli života naplno „užívají“. Tito dva lidé svou svobodomyslností Francinovi téměř fatálně komplikují život.

Když se řekne Hrabal, co vám naskočí jako první?
Miroslav Vladyka: Mně po čtené zkoušce v pivovaře – pivo!
Jiří Hána: Je to takový krásný svět ve světě...
Barbora Poláková: První by mě asi napadl režisér Menzel. Ale spíše to, s čím jsem se setkala v jeho filmech. Když jsem si pak přečetla Postřižiny a také Krasosmutnění, přistihla jsem se, že se přitom tak trochu tupě usmívám, jsou to takové smyslové věci – u Hrabalových textů mám pocit, že je všechno hrozně veliké, že to probouzí všechny smysly - že vůně jsou voňavější, že všechno chutná líp.

Není Hrabalovo povídání tak trochu o „starých zlatých časech“ a o tom, že to, co přichází bude vždycky horší než vše, co jsme zažili v době dětství a mládí, kterou máme často idealizovanou?
Miroslav Vladyka: Pro mě je Hrabal hezký v tom, že umí popsat, co jsme všichni zažili, a určitě zažijí i další generace - lásky, hry i obyčejný „průměrný“ život. Dokáže to z paměti tak krásně vytáhnout, naštychovat sluníčkem, že si najednou člověk uvědomuje, jak to bylo bezvadný. Podle mě tohle není nostalgie, ale jen taková milá vzpomínka, že si řeknu – jasně, to je pravda, já jsem to přece takhle zažil taky. Síla je v tom, že dokáže mluvit o obyčejných věcech tak, že nám najednou připadají kouzelné...
Barbora Poláková: Ano, právě takový je pohled Maryšky. To, že k maličkostem všedního dne přistupuje jako k velezáležitostem. Jako třeba, že i čištění zubů může být radost... A tak se z obyčejných věcí stávají neobyčejné.

Po zkoušce jsem náhodou vyslechla, jak mluvíte o obtížnosti Hrabalova jazyka...
Jiří Hána: Myslím, že právě ten básnivý jazyk je určující. On umí všechno popsat takovým zvláštním způsobem, že najednou ve věcech objevujete to, co by vás vůbec nenapadlo. Když si třeba přečtete jeho popis hrnečku, je v tom taková fantazie, že si představíte celou historii toho hrnku. Ale pro herce je hodně těžké se takový text učit...
Petr Svojtka: Myslím, že ve filmu se výborně povedlo Menzelovi přetransformovat tu literární obrazivost do obrazivosti filmové. Když si například přečtete v novelce, jak Maryška mluví o zabíjačce, popisuje ty poměrně nevábné věci naprosto jedinečným poetickým způsobem. A Menzelovi se podařilo textovou šťavnatost převést do filmového jazyka, do obrazu beze slov. Zabíjačku totiž zdánlivě absurdně přesunul na jaro a tedy ty opulentní hody se odehrávají pod nádherně rozkvetlými třešněmi. Tak se mu konkrétně v tomto případě podařilo Hrabalovu literární imaginativnost předat filmovým divákům smyslově a v plné intenzitě.

Zajímalo by mě, jaké budou ústřední postavy divadelních Postřižin. Budou stylizované (jak jsme zvyklí Maryška – krásná plavovlasá princezna, Francin – ňouma, strýc Pepin – uřvaný) nebo psychologizované?
Jiří Hána: Stylizace tam do značné míry bude – protože u Hrabala to jinak nejde. Ale samozřejmě ani psychologie postavám neschází. Francin rozhodně není ňouma a slaboch, ale jako chlap se v danou chvíli umí postavit na správné místo, umí řešit všemožné problémy. Ovšem jak je s Maryškou, jde o maximální vzplanutí citů, které ho přemáhají... Je to muž, který bez mrknutí zkrotí splašené koně, ale vlastní manželku zkrotit nezvládne. Jak to v životě často bývá...
Miroslav Vladyka: Tady mě dramaturgie s režií zaskočila. Předpokládal jsem, že Pepin bude řvát, ale kluci vymysleli, že bude mluvit potichu a tím bude všechny štvát...

A co Maryška – je to princezna nebo holka krev a mlíko?
Barbora Poláková: Asi něco mezi tím, rozhodně bych ji nechtěla takto mantinelovat.

Jaké je to být jedinou ženou mezi samými chlapy?
Barbora Poláková: Už jsem to zažila v průběhu zkoušení Monty Pythonů, těsně předtím jsem zkoušela ještě na lodi bratří Formanů, kde bylo kluků jedenáct. A upřímně řečeno, ani trochu mi to nevadilo. Nemám totiž moc ráda takové ty holčičí věci, holčičí řeči, plné dámské šatny. V Postřižinách hrají samí úžasní a talentovaní chlapi, a pro mě - ještě nejsem ani absolventka DAMU – je to obrovská škola hrát s takovými pány herci jako je Lubomír Lipský (ten hraje doktora Gruntoráda) nebo Oldřich Vízner (hraje holiče Bóďu Červinku)... Promiň, Mirku – nebo s Mirkem Vladykou... A Jirkou Hánou... A všemi ostatními, samozřejmě!

Mám před očima scénu z filmu, kde Maryška vypije na ex celý půllitr piva. Jak jste na tom s pivem vy?
Barbora Poláková: Na DAMU je taková společenská hra, jmenuje se to pivní štafeta. Tam se vždycky vyberou čtyři kluci a jedna holka z každého ročníku. No, a ta holka jsem bývala já...

Uvidí diváci kultovní scény, které znají z filmu?
Petr Svojtka: My jsme se při práci na divadelním scénáři filmem neinspirovali, jako výchozí a jediný materiál k dramatizaci jsme brali Hrabalovu novelu. Čili – některé scény známé z filmu tam budou a jiné ne.
Miroslav Vladyka: Líbí se mi, že v divadelním scénáři nejsou žádné autorské touhy ze strany Jirky Janků a Petra Svojtky. Je to čistý Hrabal. Jsou to Postřižiny a také nějaké scény z Krasosmutnění a to všechno je nenásilně propletené. A pokud jde o film, tím bych se nemordoval. Myslím, že lidi, kteří přijdou do divadla, tam nepůjdou proto, aby srovnávali, jestli to děláme líp nebo hůř než filmoví herci.
Barbora Poláková: Musím se přiznat - ze začátku jsem se divila, proč dělat věc, která je tak dobře udělaná a proslavená filmem. Pak jsem si ale přečetla knížku, a pochopila jsem, že Postřižiny jsou i o jiných věcech, než je ten film. Začalo mě to moc bavit a teď se vyloženě těším na každou zkoušku...

Můžete prozradit, jaké rekvizity se ve hře objeví? V zákulisí jsem viděla třeba kolo...
Jiří Hána: Na kole a motocyklu jsem zatím nejezdil, ale asi tomu neujdu.
Barbora Poláková: Taky tam bude kladka, na které se budu spouštět dolů a taky houpačka, na které se budu houpat do publika...
Petr Svojtka: A to ještě herci všechno netuší... Od samého počátku je upozorňuji, že to pro ně bude technicky velice náročné představení. Taková mozaika, scény se prolínají, bude se tam pracovat s mnoha převleky a poměrně náročnými technickými věcmi. Já třeba vůbec nedoufal, že uvidím naživo přístroj na fulgurační proudy. Zjistili jsme na internetu, že ho dodnes vyrábějí v Anglii, kde stojí asi 200 liber. My jsme ho ovšem koupili v českém vetešnictví za necelé dva tisíce, a protože byl ještě na 110 voltů, museli jsme ho upravovat. Ale je to krása! Ještě bych rád prozradil, že v inscenaci zazní spousta dobové hudby, včetně šlágru Harlekýnovy miliony, podle kterého Hrabal nazval závěrečnou část své trilogie o Francinovi, jeho ženě Maryšce a strýci Pepinovi.