Archiv

25.02.2008

Rozhovor s Ondrejem Spišákem, režisérem Tristana a Isoldy

---

Divadlo je pro mě celý život

Spišákovci jsou na Slovensku známým pojmem. Vedle legendárního herce a režiséra Karola Spišáka režírují také oba synové Michal a Ondrej a v rodinné tradici už pokračuje i Ondrejův syn Šimon. S režisérem ONDREJEM SPIŠÁKEM jsme si povídali nejen o připravované inscenaci v ABC Tristanovi a Isoldě.

Když se řekne DIVADLO – co to pro vás znamená?
Já jsem v divadle od svých třinácti let. Od té doby, co jsem dokončil školu, nebyl ani jediný rok, abych nenazkoušel aspoň dvě premiéry. Takže se dá říct, že divadlo je pro mě prokletím nebo předurčením, prostě celým životem. Přiznávám, že někdy je to na úkor normálního života a že už mi to i začíná vadit. Dřív mi to nevadilo, ale čím jsem starší, tím je to horší...

Nevymlouval vám tatínek divadlo?
Moji rodiče byli tak moudří, že se nepokoušeli nás odradit. Protože jim bylo jasné, že když je člověk pošahaný divadlem, neposlouchá argumenty, i když jsou rozumné a odradit se nenechá. Já vlastně až teď, po letech u divadla, začínám rozumět tomu, co mi otec vlastně říkal, když mluvil o negativech. Ale byl moudrý, věděl, že nic nezmůže, a tak mě od toho nezrazoval. Možná byl v koutu duše rád, že se tomu věnuju, a že tak pokračuje rodinná tradice.

U vás se dá předpokládat, že jste začínal s divadlem už v dětství...
Jako dítě jsem dělal produkce pro celou rodinu, dole ve sklepě s takovým maňáskovým divadlem...

A loutky vás nepustily ani později...
Ano, pak jsem to i vystudoval na pražské DAMU.

Jaký typ loutek máte nejraději na divadle?
Vyzkoušel jsem si leccos a pravda je taková, že nespecifikuju. Nemám oblíbený typ loutek, v podstatě akorát nesnáším, když jsou loutky v divadle použité samoúčelně. Vlastně jsem za ta léta přišel na to, že režírovat loutky je strašně těžké, tak přesedlávám na živé herce.

Pracujete ale spíše v tzv. alternativních divadlech, třeba s Radošínským naivním divadlem nebo Teatro Tatro. Je to divadlo, které vás baví?
Mě baví divadlo jako takové, znám spoustu špatných alternativních, ale i kamenných divadel. Ale stejně tak dobrých. Formálně to tedy nerozlišuji. Mám zkušenosti z malých divadel, ale i velkých scén. Pracoval jsem ve Slovenském národním divadle, v gdaňském Teatrze Wybrzeże, ve varšavském Národním divadle, v nitranském Divadle Andreje Bagára. A to jsou všechno obrovské scény, vícesouborová divadla. Žádné divadelní zkušenosti se nebráním – a dokonce si myslím, že některé tituly si právě tu velkou scénu vyžadují. A někdy jsou pro práci podmínky ve velkém kamenném divadle daleko výhodnější.

Vyzkoušel jste práci s herci různých národností. Vedou se diskuse o temperamentu českých a slovenských herců, s tím, že Slováci jsou temperamentnější a Češi línější. Jaký na to máte názor?
Já to srovnávání – že Češi berou herectví přes intelekt a Slováci přes duši, srdíčko, emoce - vnímám dnes už trochu jako klišé. Já jsem přesvědčený, že kvalitní herec musí mít obě složky vyvážené a propojené. Samozřejmě, zrnko pravdy v tom je – kdybych to řekl vulgárně, slovenští herci jsou tak trochu „hloupější“ a čeští „moudřejší“, ale to říkám s velkou láskou jak ke slovenským, tak českým hercům. Základem myslím je, že režisér musí mít herce rád, jinak divadlo vůbec nemůže dělat.

Máte svůj oblíbený soubor?
Určitě, je to Teatro Tatro, které má svůj vlastní cirkusový stan, šapitó, do kterého se vejde na 200 diváků. Herci si ho sami nastříhali a ušili a když ho vlastníma rukama nepostaví, tak se nemůže hrát. Má úžasnou atmosféru. Herci tu nejsou zaměstnaní, každý pracuje v jiném divadle, takže dát je dohromady je někdy docela katastrofa, ale díky tomu tady hrají rádi. A já se rozhodně nenechám determinovat tím, že někdo už si dlouho nezahrál a musím ho tedy obsadit... Vždycky se snažím udělat obsazení tak, aby bylo co nejlepší, nejpřesnější, nejkvalitnější, aby herci neměli na jevišti pocit nějakého znásilňování.

Jestli se nemýlím, nedávno jste se stal uměleckých ředitelem...
...Starého divadla v Nitře. To je kamenné původně loutkové divadlo, které vzniklo v 50.letech. Zásluhou mého otce Karola Spišáka bylo v 90.letech přejmenováno na Staré divadlo se záměrem rozšíření diváckého okruhu. Lidi dosud mají proti názvu „loutkové divadlo“ předsudky, a málokterý dospělý by do takého divadla šel.

Vaše spolupráce s MDP funguje v rámci festivalu Slovenské divadlo (loni na něm byl uveden váš Veřejný nepřítel). Ale jak jste přišli na téma Tristan a Isolda, které tu připravujete?
Dramaturgie mi nabídla několik okruhů a já jsme si z těch okruhů vybral. Legenda o Tristanovi a Isoldě se mi zalíbila. I když je ta legenda známá, neexistuje žádná hra na toto téma, a každé divadlo si dělá vlastní adaptaci. Je to jeden z nejslavnějších příběhů o lásce, která se nedá zkrotit a proto končí tragicky. To mě oslovilo – téma, které lidi vzrušovalo tenkrát, když vznikala legenda a zajímá je to dosud.
Bude to romantické?
Myslím si, že až tak ne. Možná, že ta forma bude pohádkově - romantická, ale určitě se budeme snažit, aby za tou pohádkou byly skryté věci, ne jednoznačně dobré či špatné, ale aby to bylo promíchané. Abychom tu tragédii, kterou končí velká láska, pochopili očima moderního člověka. Budeme hledat to, co je nadčasové, blízké i dnešním lidem, stejně jako těm někdejším.

V obsazení figuruje Jakub Prachař a Rosťa Novák, kteří se věnují převážně alternativnímu divadlu. Mohu se tedy domnívat, že to bude divadlo částečně pohybové?
Úplně přesně jste trefila hřebík na hlavičku. Nebude to v žádném případě žádná klasická činohra,protože i ta adaptace, ze které budeme vycházet, není klasický činoherní scénář. Ten příběh je převyprávěný zvláštním způsobem, který je kombinací epiky a dramatu. Takže už tohle určuje, že to nebude klasická činohra a že spoustu věcí bude potřeba dovyprávět pohyby nebo výtvarným znakem.

Tak se budeme těšit!