Archiv

27.03.2008

O uměleckém směřování Městských divadel pražských

---

O uměleckém směřování Městských divadel pražských
Odpověď Vojtěchu Poláčkovi


Rozjitřená atmosféra kolem chystané 2. vlny transformace pražských divadel vyvolala celou řadu reakcí, mezi něž patří i článek pana Vojtěcha Poláčka na serveru UnBorn.cz Transformace za každou cenu. V něm obvinil naše divadlo, tedy Městská divadla pražská, že diskreditujeme snahu dalších pěti divadel akceptovat podmínky transformace, jak je nastavil radní pro kulturu Ing. Milan Richter. Jako argument uvedl čtyři tituly z našeho repertoáru – konkrétně Charleyovu tetu, Ideálního manžela, Třikrát život a Dobře rozehranou partii. Všechny šmahem označil za bulvární komedie, které údajně tvoří v celkové skladbě našeho repertoáru převahu. Děkujeme mu za jeho příspěvek, neboť nás přiměl zareagovat a zformulovat jednak, oč jde celé iniciativě šesti divadelních ředitelů, a dále, jaké jsou umělecké záměry a cíle našeho divadla.

Je skutečně pozoruhodné tvrdit, že čtyři inscenace z devětadvaceti, které máme na našich třech scénách na programu, tvoří převahu repertoáru. Rovněž je pozoruhodné, které z nich si autor vybral. Kdybychom byli podezíraví, mohli bychom si skoro myslet, že je to nějaká schválnost, protože kdyby napsal, že snahu šesti ředitelů diskredituje divadlo, které uvádí např. Annu Kareninu, Peer Gynta, Na východ od ráje, Caesara a Dranu, Tristana a Isoldu, Postřižiny, Marvinův pokoj nebo V jámě lvové, nevypadalo by to zdaleka tak působivě. Ale podezíravosti jsme skutečně daleci, proto se pojďme podívat na inkriminované inscenace z větší blízkosti.

Panu Poláčkovi bohužel uniklo, že MDP procházejí během posledních dvou let poměrně razantní změnou a že tři z představení, která ho tak pobuřují, vznikla před příchodem nového vedení. Jistěže se mohl nový tým zachovat jako dřevorubecké komando a celý stávající repertoár zlikvidovat. Respektujeme však kontinuitu a tak repertoár obměňujeme postupně, takže Charleyova teta a Třikrát život už dávno netvoří převahu repertoáru.

Co se týče Dobře rozehrané partie, ano jedná se vskutku o komedii současného rakouského autora. Komedii, která reflektuje jedno z nejfrekventovanějších témat současné dramatiky – téma stáří a osamělosti. A tato dramatika se pochopitelně v posledních několika letech neobjevila náhodně, ale je reakcí na nové ožehavé problémy, které dlouhověkost přináší. I my jsme měli potřebu na toto téma reagovat, a to tím spíše, že spolupracujeme s několika vynikajícími hereckými osobnostmi seniorského věku, o nichž se domníváme, že by jejich hlas měl být slyšen. Vznikla tedy celá jedna tematická linie představení o stáří a posledních věcech člověka, do níž kromě Návodu na přežití, Marvinova pokoje, Caesara a Drany, Anděliky a laskavce patří i Dobře rozehraná partie. Pod touto inscenací je podepsána režisérka Lída Engelová, tedy osobnost, kterou z laciné zábavnosti může podezírat jen člověk věci zcela neznalý.

Jestliže tedy pana Poláčka nepovažujeme za předpojatého, pak to vypadá, že ho k odsudku našeho divadla vedla pouze idea, že hrajeme některá představení, která jsou veselá, a tudíž jsme laciní a odsouzeníhodní. A protože je známo, že trocha historie nikoho nezabije, pojďme si připomenout tradici divadel, v nichž se nacházíme – tedy divadel ABC a Rokoko. Na těchto scénách působili například Voskovec a Werich, Vlasta Burian, Darek Vostřel, Miroslav Horníček. Ano, pochopitelně zde také pracovali umělci typu Oty Ornesta, Miroslava Macháčka, Alfréda Radoka a Karla Kříže. Je tedy zřejmé, že kromě výrazné linie dramatické tvorby zde byla vždy zastoupena stejnou měrou i tvorba komediální, že zde má dokonce silnou tradici. A naší snahou je z této tradice vycházet a obě linie dále rozvíjet tak, jak je tomu konec konců v divadelním umění od nepaměti. Tragédie a komedie jsou již od dob Aristotelových považovány za dva rovnocenné žánry a autoři komedií jsou po celé věky ceněni stejně jako autoři dramat a tragédií. Bylo by přece zpozdilé považovat třeba Molièra, kterého mimochodem máme též na repertoáru, za nevalného autora jen proto, že byl veselá kopa a že svou dobu reflektoval nejen bravurním alexandrinem, ale též humornou formou. A bylo by přímo trestuhodné rezignovat na žánr komedie a přestat ho rozvíjet a zkoumat v rámci uměleckých snah neziskových divadel jen proto, aby nás někdo neobvinil z konjunkturalismu či podbízivosti. A tisíckrát více trestuhodné by bylo ponechat veškerý divadelní humor v rukou komerčních divadel a vzdát se úplně možnosti tuto sféru divadla kultivovat a rozvíjet.

MDP nebyla a nejsou divadlem výlučně intelektuálním. Přirovnáme-li nezisková divadla k veřejnoprávní televizi, pak lze říci, že Komedie či Divadlo na Zábradlí jsou ČT 2, zatímco MDP či Divadlo pod Palmovkou lze přirovnat k ČT 1. Jsou lidovější, ale ke komerčním divadlům mají daleko.

Co se týče kolísavé úrovně inscenací, z níž nás pan Poláček rovněž obvinil: ano, to je problém skutečně tvůrčích subjektů – občas se něco může i nepovést, hledáte-li nevyšlapanou cestu. A hledáte-li ji v rámci nově se formujícího tvůrčího týmu a souboru, riskujete několikanásobně. Znamená to, že bychom měli sázet na jistotu? A jak by tato jistota měla vypadat? Třeba nasadit do repertoáru převahu bulvárních komedií a čekat, až nám někdo napíše, že si nezasluhujeme chléb náš vezdejší?


Věra Mašková
Dramaturg MDP